Počítat s tím, že z technologických platforem zmizí vše, co je pro děti toxické, je lákavé. Představa, že zákon vyřeší, co my sami nedokážeme uhlídat, je pohodlná. Ale zároveň klamná.
Diskuse o zákazu sociálních sítí pro děti mladší 16 let se znovu rozhořela. Ministr pro digitální záležitosti Peter Kyle zvažuje, že by se dětské účty na internetu „vypínaly“ podobně jako kdysi televize ve 21:00. Jde o součást širší snahy ochránit mladé uživatele před obsahem, který je násilný, sexuálně explicitní nebo jednoduše psychicky zraňující. Iniciativa vychází ze zákona o online bezpečnosti, který požaduje věkové ověřování a omezování algoritmů. V principu správně. Ale sám o sobě ten zákon nestačí.
Děti se neztrácejí kvůli TikToku. Nezavírají se do sebe jen kvůli Reels nebo YouTube Shorts. A nepropadají úzkosti výhradně vinou Instagramu. Dnešní generace má problém, který nezačíná na obrazovce. Začíná doma.
Neexistuje sedmileté dítě, které si samo koupí iPhone. Tato rozhodnutí děláme my. Rodiče. Jsme to my, kdo dává telefon do ruky místo knížky. Jsme to my, kdo u večeře místo konverzace vytahuje displeje a kdo učí, že ticho ve společnosti je normální. A pak jsme to opět my, kdo se diví, že děti neumějí mluvit, hrát si, soustředit se.
Ano, existují algoritmy. Ano, existuje neetický obsah. Ano, existuje Andrew Tate. Ale než se obrátíme k ministrům a technologickým gigantům, měli bychom se obrátit k sobě. Protože každý telefon v dětské ruce tam někdo vložil.
Tato odpovědnost je nepřenosná. Nezmění to zákon, aplikace ani předěl ve 21:00. Řešení nezačne v Downing Street. Začne v kuchyni. U stolu. S vypnutým Wi-Fi. A možná konečně zapnutou pozorností.
Zdroj: Autorský text, The Sun