Dlouho jsme si mysleli, že tělo a mysl jsou dva oddělené světy. Dnes už víme, že je to omyl. Vědecké studie ukazují, že mozek dokáže ovlivnit imunitu, hormony, krevní tlak i biologické stárnutí — a často mnohem víc, než samotné fyzické faktory. Myšlenka, stres i očekávání tak mohou měnit fungování těla na úrovni buněk.
Ještě před několika desetiletími by taková představa působila jako psychologická poezie. Jenže postupně se začaly objevovat práce, které ukázaly, že mozek a imunitní systém spolu komunikují přímo, nikoli jen „přes pocity“. Zakladatelem tohoto směru byl Robert Ader z University of Rochester, který už v 70. letech prokázal, že imunitní reakci lze podmínit — stejně jako Pavlov podmínil slintání svého psa. Tělo oslabilo imunitu nejen při užití léčiva, ale i při pouhém signálu, který mozek s danou látkou spojil. Tento jeden experiment rozbil hranici mezi psychikou a fyziologií.
Moderní psychoneuroimunologie pak jen přidává další střípky do mozaiky. Zkoumá, jak stres, emoce a očekávání mění fungování imunity, genů nebo hormonální soustavy. A výsledky jsou často překvapivě jednoznačné.
Dobře to dokládá výzkum na Harvard Medical School, který ukázal, že už samotné myšlení na stresovou situaci aktivuje stejné mozkové okruhy jako skutečné ohrožení. Jakmile amygdala vyhodnotí hrozbu — reálnou či domnělou — spustí se biochemická reakce, která v těle zvedne kortizol a noradrenalin. A pokud se to děje často, má to měřitelné následky: vyšší zánět, horší imunita, vyšší tlak a rychlejší buněčné stárnutí. Harvard to shrnul lapidárně: „Mozek určuje, jak tělo reaguje.“
Jedním z nejsilnějších důkazů propojení psychiky a těla je placebo efekt. Nejde o trik ani o „vsugerování“. Mozek skutečně aktivuje vnitřní chemii, která tlumí bolest či podporuje léčbu. Proslulý je výzkum Moseleyho, publikovaný v New England Journal of Medicine, kde pacienti s artrózou kolene reagovali na simulovanou operaci stejně jako na skutečnou – jejich mozek uvěřil, že koleno bylo opraveno, a podle toho přenastavil bolest i pohyblivost.
Na opačném konci stojí nocebo efekt. Když člověk očekává nežádoucí účinek, mozek dokáže vyvolat bolest, nevolnost nebo zhoršení stavu — i když nedostal žádnou škodlivou látku. Harvard o nocebu píše jako o „evolučním stínu placeba“: stejný mechanismus, jen se zapne opačným směrem. Mozek v zásadě řekne: „Je zle,“ a tělo odpoví.
Elissa Epel & Elizabeth H. Blackburn a jejich tým ve studii „Accelerated telomere shortening in response to life stress“ publikované v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences v roce 2004 prokázali, že chronický psychologický stres souvisí s nižší aktivitou telomerázy a kratšími telomery — u žen s nejvyšším vnímáním stresu byla zjištěna délka telomer odpovídající přibližně o deset let vyššímu biologickému věku oproti ženám s nízkým stresem.
Velmi zajímavé poznatky existují i v oblasti bolesti. Výzkum z University of Colorado pomocí fMRI doložil, že bolest nevzniká v místě poranění, ale až v mozku. Signály z těla jsou jen surovina. Mozek rozhoduje, jak silný bude výsledný prožitek. To vysvětluje, proč stejná zranění bolí různé lidi různě — a proč stres bolest zesílí, zatímco bezpečí a klid ji tlumí.
Jedním z nejdůležitějších sdělení této vědecké linie je, že tělo nejedná samo. Veškeré hormonální, imunitní a zánětlivé procesy jsou neustále modulovány interpretací, kterou mozek situaci přiřadí. Organizmus reaguje na výklad události, nikoli jen na událost samotnou.
Zdraví se tak ukazuje jako něco mnohem dynamičtějšího, než jsme si mysleli. Fyzické procesy samozřejmě existují — nejsme žádné metafyzické abstrahované bytosti. Ale mozek je jejich hlavním regulátorem. Udává tón, zesiluje, zeslabuje, usměrňuje. A u mnoha lidí se ukazuje, že skutečný problém není jen v těle, ale v tom, jak jejich nervový systém vyhodnocuje svět.
Neznamená to, že si nemoci „způsobujeme hlavou“. Znamená to něco realističtějšího: že to, jak myslíme a jak interpretujeme svět, mění to, jak funguje tělo. A to je pro medicínu i pro běžný život možná ten největší zvrat posledních let...