Smrt není okamžitý zlom, ale složitý neurologický proces. Vědecké výzkumy posledních let ukazují, že mozek těsně před smrtí nevypíná, ale vykazuje překvapivě organizovanou aktivitu – jako by se ještě naposledy pokoušel porozumět sám sobě. Gama-vlny, záblesky vzpomínek i jevy známé z blízkosti smrti naznačují, že náš mozek „neodchází tiše“, ale orchestruje poslední elektrickou symfonii života.
„Není to jen psychika, ale neurologie smrti.“ – tak by mohl znít podtitul pro téma, které se v posledních letech posouvá z hranice mezi mystikou a vědou přímo do laboratoří neurovědců. Co se děje v mozku, když se blíží konec? A co když mozek skutečně „ví“, že jeho čas vypršel?
Výzkum mozku v okamžicích smrti – nebo lépe řečeno ve stavu přechodu – patří k těm nejméně prozkoumaným, a zároveň nejvíce fascinujícím oblastem neurovědy. Studie ukazují, že to, co jsme dosud považovali za kolaps mozkové funkce, může mít svou vlastní dynamiku. Tým vědců z University of Michigan například sledoval čtyři pacienty, kteří zemřeli na jednotce intenzivní péče, a zjistil nárůst gama-vln – tedy vysokofrekvenčních mozkových oscilací spojených s vědomým stavem – krátce poté, co jim byla odpojena ventilace.
Tento nález zpochybňuje představu, že vědomí se vytrácí okamžitě po zástavě srdce. Naopak: mozek může vstoupit do zvláštního, paradoxně „bdělého“ stavu, kdy se jeho elektrická aktivita synchronizuje. Studie publikovaná ve Frontiers in Aging Neuroscience popsala první zaznamenané EEG umírajícího člověka – u pacienta, kterému selhalo srdce, se objevily rytmy podobné těm, které doprovázejí snění nebo vzpomínání.
Jinými slovy: mozek se v okamžiku smrti nechová jako stroj, který se vypne, ale spíše jako systém, který se pokouší reorganizovat. Podle přehledové práce zveřejněné zde „umírající mozek prochází fází soutěže mezi rozpadem neuronových sítí a jejich snahou o zachování homeostázy“. V posledních sekundách se tedy může odehrávat intenzivní boj mezi rozpadem a snahou o udržení řádu.
Tato teorie také nabízí nové vysvětlení pro tzv. zážitky blízké smrti (NDE). Fenomény jako „přehlídka života“, pocit oddělení od těla nebo zážitek světla na konci tunelu mohou souviset s aktivací stejných neuronálních drah, které běžně zprostředkovávají vzpomínání, vizualizaci a senzorickou integraci. Výzkumy ukazují, že mozek si dokáže krátce po klinické smrti „přehrát“ uložené vzpomínky – jakýsi poslední záznam života v záblesku.
Další pozoruhodný jev, označovaný jako terminální lucidita, popisuje situace, kdy se pacienti s pokročilou demencí nebo neurologickým poškozením krátce před smrtí náhle „probudí“ – vzpomínají, poznávají své blízké, mluví souvisle. Tento jev, byť stále záhadný, naznačuje, že mozek se může v posledních chvílích ještě jednou zkoordinovat a „vypálit“ zbytek svých kapacit.
Z neurologického hlediska tak smrt přestává být okamžitým zánikem vědomí. Je spíše procesem, v němž se neuronové sítě naposledy synchronizují – jakýmsi závěrečným aktem integrace. A právě tato fáze může být tím, co subjektivně vnímáme jako „přijetí konce“.
Zůstává však zásadní otázka: co je skutečně vědomí? Jestliže mozek vykazuje známky jeho aktivity i po klinické smrti, jde ještě o „vědomí“ ve smyslu prožívání, nebo jen o dozvuk jeho biologických mechanismů? Jak shrnuje analýza PMC (2023): „NDE představují paradox – vědomý zážitek vznikající v době, kdy by mozek neměl být schopen vědomé aktivity.“
Závěrečná elektrická symfonie, kterou orchestruje, není náhodná, ale strukturovaná, s rytmem a vzorem. Ať už je to poslední vzplanutí biologického systému, nebo brána k jinému druhu vědomí, jedno zůstává jisté – smrt má svůj vlastní neurologický jazyk. A možná v něm mozek skutečně vyslovuje poslední slovo o sobě samém.