Řvát do polštáře? Vědci říkají: ano. Nová studie potvrzuje, že krátký, intenzivní výkřik může účinně redukovat nahromaděný vztek a psychické napětí. Má to ale své limity.
Podle odborné literatury může jít, za určitých podmínek, o překvapivě funkční strategii emoční regulace. Pokud si člověk neudělá z polštáře trvalého zpovědníka, ale použije tenhle ventil zřídka, vědomě a jako součást širšího rámce zvládání stresu, pak může fungovat líp než některé sofistikovanější techniky.
Tělo na chvíli povolí, uvolní se svalový tonus, může klesnout i krevní tlak. Jenže – jak upozorňují odborníci – účinek bývá přechodný. A pokud se z výkřiku stane návyk, může to vést ke zvýšené excitabilitě autonomního nervového systému. Jinými slovy, místo úlevy přichází vyšší stresová zátěž.
Profesor Sascha Frühholz z Univerzity v Curychu v rozhovoru pro The Guardian uvedl, že „neexistují validní klinické důkazy, které by podporovaly efektivitu primální křikové terapie při léčbě psychických poruch“. Jeho tým se dlouhodobě věnuje neurofyziologii emočního vokálního projevu a potvrzuje, že výkřik má zřetelný neuronální otisk, ale nikoliv přímý terapeutický dopad. Jinými slovy: slyšet sám sebe řvát je možná uvolňující, ale z pohledu dlouhodobé duševní stability to nestačí.
Na druhé straně spektra stojí behaviorální psychologové, kteří vnímají výkřik jako krátkodobý vypínač – okamžitou regulaci napětí, která může bránit somatizaci stresu či přenosu agrese do mezilidských vztahů. Platforma Calm, specializující se na podporu duševního zdraví, ve svém odborném článku popisuje scream therapy jako „strategii uvolnění přetlaku“ s potenciálem aktivace endorfinového systému. „Křik není zázrak, ale někdy je to nejrychlejší cesta, jak neztratit půdu pod nohama,“ uvádí se zde.
Psychofyziologické modely rovněž ukazují, že výkřik může plnit funkci „resetovacího aktu“ – podobně jako prudké gesto, zaťatá pěst nebo hluboký výdech. Z neurologického hlediska jde o aktivaci sympatické větve autonomního nervového systému, tedy o stav akutní mobilizace. Tato forma regulace se doporučuje spíše jako výjimečný nástroj, nikoli jako každodenní rutina.
V tomto kontextu tedy platí: řev může pomoci, pokud víme, kdy s ním přestat. A pokud chápeme, že jeho přínos není v terapii samotné, ale v krátkodobém uvolnění napětí, které by jinak mohlo přerůst do chronické psychické nebo somatické zátěže.