Mělo to být etické vítězství nad jatkami, místo toho se zrodil zvrácený symbol moci. Zatímco svět řeší udržitelnost, nejbohatší vrstvy investují jmění do laboratorních chimér a tkání vyhynulých druhů, které měly zůstat v propadlišti dějin.
Gastronomie byla odedávna zrcadlem vyspělosti civilizace, jenže v poslední době se toto zrcadlo povážlivě tříští. Na globální trh s luxusními potravinami vstupuje fenomén, který stírá hranice mezi biologickou realitou a sci-fi dystopií. Syntetické maso, původně vyvíjené jako etická alternativa k jatkám, mutuje v nástroj elitářského bizáru. Už nejde o kultivované hovězí či kuřecí. Současným trendem nejbohatších vrstev je konzumace tkání, které v přírodě nikdy neexistovaly, nebo těch, které měly zůstat hluboko v propadlišti dějin. Tuto „gurmánsky-excentrickou“ linku veřejně demonstruje například firma Vow svým projektem mamutí masové koule.
Technologie kultivace kmenových buněk dosáhla v letošním roce bodu, kdy vědci dokážou v bioreaktorech „utkat“ svalovinu s libovolným profilem mramorování, textury a chuti. Podle zprávy Mezinárodní asociace pro buněčné zemědělství (ISCA) z ledna 2026 se poptávka po tzv. „designovém mase“ meziročně zvýšila o 400 %. Nejde však o nutriční hodnoty. Klientela luxusních restaurací v Dubaji, Londýně či Tokiu žádá chuťové profily, které kombinují genetické sekvence dravých šelem s tukovou strukturou vyhynulých kytovců.
Odborníci z Institutu pro molekulární gastronomii (IMG) varují, že se pohybujeme na tenkém ledě. „Nejde o nasycení hladových, ale o uspokojení zvráceného apetitu po exkluzivitě. Designujeme potraviny, které obcházejí miliony let evoluce. Bioetika v tomto souboji s kapitálem zatím drtivě prohrává,“ uvádí v únorovém editorialu profesor Marcus Vogel, přední evropský genetik.
Cena těchto laboratorních experimentů odpovídá jejich bizarnosti. Jeden gram kultivované tkáně s chutí „neexistujícího tvora“ se na černém trhu i v legálních exkluzivních klubech pohybuje v řádech tisíců dolarů. Ekonomové z World Food Policy Forum upozorňují na vznik nového druhu potravinové segregace. Zatímco střední třída je tlačena k rostlinným náhražkám v rámci ekologické udržitelnosti, úzká skupina vyvolených investuje do laboratorních nestvůr.
Je to ekonomický paradox roku 2026: produkt, který vzniká v nerezovém tanku za sterilních podmínek, má vyšší společenskou prestiž než biopotravina z volného chovu. „Vlastnit steak, který byl geneticky poskládán z pěti různých druhů zvířat, je v určitých kruzích vnímáno jako ultimátní symbol moci nad přírodou,“ vysvětluje odborník.
Zatímco lifestyle magazíny pějí ódy na „čisté maso“, konzervativní lékařské kapacity zdvihají varovný prst. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) v únoru 2026 vydal předběžné varování před dlouhodobou konzumací tkání s uměle modifikovaným proteinovým řetězcem. Existují důvodné obavy, že tyto „potravinové chiméry“ mohou u citlivějších jedinců vyvolávat zcela nové typy autoimunitních reakcí, které medicína dosud nepopsala.
„Naše trávicí soustava se vyvíjela v symbióze s přirozeným prostředím. Pokud do těla vpravujeme molekulární struktury, které vznikly jako výsledek laboratorního kutilství, hrajeme si s biologickým ohněm,“ varuje ve své analýze Světová zdravotnická organizace (WHO). Navzdory těmto varováním však byznys se syntetickým luxusem vzkvétá, hnán touhou po zakázaném ovoci 21. století.
Nejděsivějším aspektem tohoto trendu je tzv. „paleo-vzkříšení“. Laboratoře se pokoušejí kultivovat maso z nalezených fragmentů DNA mamutů nebo pravěkých ptáků. To, co začalo jako vědecký experiment, skončilo jako nejdražší položka na menu pro ty, kteří už nevědí, jak utratit své miliony.
Tento gastronomický nihilismus však zachází ještě dál. V kuloárech se šeptá o „autofágii 2.0“ – kultivaci tkání na základě vlastní DNA klienta. Je to vrchol narcismu - nechat si v laboratoři vypěstovat steak ze svých vlastních buněk a následně ho v luxusní úpravě zkonzumovat. Ačkoliv je tato praktika ve většině zemí nelegální, v šedých zónách mezinárodních vod už údajně první „self-dinners“ proběhly.
Reforma našeho vnímání jídla je nezbytná. Pokud připustíme, že maso je jen shluk buněk, který můžeme libovolně programovat, ztrácíme poslední zbytky úcty k životu jako takovému. V roce 2026 se diskuse o blahu zvířat (animal welfare) v těchto kruzích stává irelevantní, protože žádné zvíře technicky vzato netrpí. Trpí však naše lidskost a schopnost rozlišit mezi obživou a zvrácenou hrou.
Žijeme v době, kdy technologie předběhla naši morálku. Laboratorní maso mělo být lékem na hlad a ekologickou zátěž, ale v rukou nekontrolovaného trhu se stalo fetišem, který nás vzdaluje od přirozeného světa víc než cokoliv předtím.
Bizarní hody v laboratořích jsou jen křiklavým projevem prázdnoty moderního luxusu. Skutečná hodnota potraviny totiž netkví v její genetické nedostupnosti nebo laboratorní sterilitě, ale v jejím původu, v zemi, slunci a přirozeném koloběhu života.
Zatímco elity experimentují s tkáněmi monster, my bychom měli znovuobjevit krásu jednoduchosti. Protože ve světě, kde si můžete objednat steak z mamuta, se obyčejné, poctivě vypěstované jablko nebo maso z pastvy stává tím největším a nejskutečnějším luxusem. Budoucnost gastronomie by neměla patřit zkumavkám, ale odpovědnému hospodaření. Pokud dovolíme, aby se jídlo stalo jen dalším softwarovým produktem, ztratíme s ním i kus své duše.