Ve chvíli, kdy otevřeme oči, máme tendenci věřit, že vidíme skutečný svět: stromy, ulice, barvu oblohy. Jenže podle moderních neurověd je to spíše představa, kterou mozek stvořil — a realita, jak ji prožíváme, je míchána z hrubých vjemů, zkušeností, očekávání a konstrukcí. V odborném jazyku se tomu říká „prediktivní vnímání“ (predictive processing) — mozek nečeká pasivně na vstupy, ale aktivně je předjímá, vyplňuje mezery a buduje model světa, v němž se orientujeme.
Výzkum publikovaný v časopise Cerebral Cortex ukázal, že vizuální procesy v mozku nejsou řízeny pouze tím, co oči opravdu zachytí, ale silně jimi ovlivňují naše koncepty a úkoly, které mozek řeší. Autorův závěr zní: „rané vizuální procesy jsou řízeny předchozími očekáváními a nároky úkolu“. To znamená, že mozek často vidí to, co očekává – nepřetržitě srovnává vstupy s tím, co „má být“ — a když se něco nehodí, buď to ignoruje, nebo přizpůsobí model tak, aby zapadal.
Další klíčový článek zabývající se percepcí upozorňuje na to, že proces vnímání je ve své podstatě „kontrolovanou halucinací“. Mozek totiž pracuje s generativním modelem, který vytváří předpovědi, zatímco zpětně ověřuje smyslové vstupy — pokud se obě části shodují, vjem je přijat jako realita. To vysvětluje například, proč si v mlze vidíme siluetu stromu nebo postavy — mozek rychle dosadí tvar, barvu, význam, i když jsou vstupy nejasné. Pro běžný život to má zásadní důsledky.
Nejprve to znamená, že naše vnímání je subjektivnější, než chceme připustit. Jeden ten samý prožitek může být zcela odlišný — záleží na tom, jak mozek zpracoval vstupy, jaké má zkušenosti a jaké byly jeho očekávání. Iluze či optické klamy nejsou jen kuriozity, ale důkazem toho, že vnímání není prostá reflexe reality, ale dynamická konstrukce. Když například vidíme obrys člověka v šeru — mozek nemusí čekat na dostatečné množství dat, ale okamžitě „doplní“ to, co nejpravděpodobněji odpovídá minulým zkušenostem.
Dále – protože naše mozkové modely ovlivňuje kultura, jazyk i prostředí, může to znamenat, že lidé různých zemí, generací nebo sociálních skupin „vidí“ svět odlišně. To vysvětluje rozdíly ve vnímání barev, tvarů, ale i abstraktních konceptů jako čas nebo kauzalita. A co víc – technologie jako virtuální realita či filtry mění vstupy, které mozek přijímá, a tím pádem mění, jak vidíme svět. Realita tak přestává být pouze „venku“, stává se společným dílem mozku a prostředí.
Z vědeckého hlediska je to velmi zajímavé: studie publikovaná v rámci Nature Neuroscience se věnovala struktuře vnímání čichu a ukázala, že oblastí zapojených do této činnosti je více, než dříve konstatovali – a že souvisí s tím, jak mozek kóduje nejednoznačné signály.
Jinými slovy: když vjem není úplně jednoznačný, mozek automaticky zapojuje vyšší úrovně k tomu, aby „vybralo“ nejlepší odpověď. To potvrzuje i teorie aktivního inference („active inference“) — mozek neustále generuje hypotézy a testuje je pomocí vstupů.
Nic ale není černobílé. Takové chápání nám například umožňuje jakousi formu obrany před manipulací. To zahrnuje eklamy, technologie, ale i vlastní kognitivní omezení. Pokud víme, že mozek může „vidět“ něco, co tam ve skutečnosti není, můžeme být opatrnější v interpretaci vlastních zkušeností. Například když digitální filtr v aplikaci změní barvu očí, mozek to bere jako „normu“ – realita se posouvá. To platí i v situacích, kdy médium zprostředkuje silné obrazy – mozek je na ně naladěn a připraven reagovat, i pokud se jedná o informace, ne o přímý zážitek.
Ve finále tedy stojí za to uvědomit si: realita, jak ji prožíváme, není pouhým odrazem světa — je projekcí. Mozek nevystavuje svět; mozek svět tvoří. A čím více si tohoto uvědomíme, tím větší kontrolu nad svým vnímáním získáme. V tom smyslu skutečný rozhovor o realitě není o tom, co „je“, ale o tom, jak to naše mysl vytvořila.