Vlna techniky roku 2026 přináší „posmrtné chatboty“, kteří hlasem i vědomím zesnulých promlouvají z mobilních telefonů. Je to největší hazard s lidskou psychikou a etikou v dějinách – buď přijmete konečnost života, nebo budete platit korporacím za iluzi, že vaši blízcí jsou stále „online“.
Hranice mezi životem a smrtí se definitivně přesouvá z rukou přírody do správy datových center. Fenomén postmortální digitální emulace přestal být námětem pro dystopické romány a stal se mrazivou komerční realitou. Možnost „přežít“ svou fyzickou schránku skrze algoritmus otevírá Pandořinu skříňku, v níž se mísí hluboký lidský žal s dravým technologickým oportunismem. Pro moderní společnost jde o téma, které radikálně redefinuje pojmy jako dědictví, pieta a osobní identita.
Proces vytvoření digitálního dvojníka je fascinující i děsivý zároveň. Na základě analýzy miliard datových bodů – od soukromé e-mailové korespondence přes hlasové zprávy až po sémantiku příspěvků na sociálních sítích – dokáže umělá inteligence vytvořit věrnou kopii vědomí zesnulého. Výsledkem není jen statický digitální památník, ale interaktivní entita, která s pozůstalými komunikuje z displeje telefonu, radí jim s nákupem nebo jim přeje k narozeninám hlasem, který měl být navždy utišen.
Podle analýzy technologických trendů pro rok 2026 se trh s „posmrtnou asistencí“ stal jedním z nejrychleji rostoucích segmentů v IT. Firmy nabízejí různé úrovně simulace - od základního textového chatbota až po fotorealistické 3D avatary schopné videohovorů v reálném čase. Je to vrcholný lifestyleový fetiš dnešní doby – vlastnit „živý“ odkaz svých předků, který lze kdykoliv vypnout, nebo naopak vyvolat stiskem tlačítka.
Zatímco technologičtí nadšenci mluví o demokratizaci nesmrtelnosti, odborníci na duševní zdraví bijí na poplach. Podle aktuální zprávy Evropské asociace pro duševní zdraví (EAMH) vykazují pozůstalí využívající tyto služby o 35 % vyšší riziko rozvoje patologického zármutku. „Mozek není evolučně nastaven na komunikaci s entitou, kterou viděl pohřbívat. Dochází k hluboké kognitivní disonanci, která brání přirozenému procesu odpoutání se od zesnulého,“ uvádí v odborném stanovisku profesorka Elena Weber.
Digitální kopie, neúnavná a neustále dostupná, vytváří iluzi přítomnosti, která však postrádá lidskou podstatu. Je to simulakrum, které odpovídá na základě pravděpodobnosti, nikoliv citu. Přesto tisíce rodin investují nemalé prostředky do měsíčních předplatných, aby si udržely zdání, že jejich blízcí jsou stále „online“. Tím však nevědomky prodlužují svou bolest a mění domovy v digitální mauzolea.
S nástupem digitální nesmrtelnosti narážíme na bariéry, které legislativa roku 2026 teprve začíná definovat. Klíčovou otázkou zůstává, zda je digitální otisk člověka předmětem dědického práva, nebo zda jde o autonomní majetek poskytovatele služby. Pokud algoritmus generuje nové myšlenky na základě historických dat zesnulého, komu patří autorská práva k těmto výstupům?
Advokátní kanceláře se již nyní plní žalobami pozůstalých, kteří se domáhají vypnutí digitálních avatarů, jež si bez jejich souhlasu sjednali jiní členové rodiny. „Jsme svědky vzniku nového typu práva na posmrtnou integritu. Člověk by měl mít možnost rozhodnout, zda se po jeho skonu stane jeho vědomí komerčním produktem v rukou korporace,“ uvádí Mgr. Helena Svobodová. Tento právní chaos podtrhuje bizarnost situace, kdy se o osudu „duše“ v cloudu rozhoduje u civilních soudů.
Tradiční náboženské instituce se k fenoménu staví s otevřeným odporem. Vatikán i další církevní autority vydaly v únoru 2026 společné prohlášení, v němž digitální simulaci vědomí označují za technologické rouhání. Podle teologů tento proces narušuje posvátnost smrti a brání duši v odchodu. Z etického hlediska jde o hrubý zásah do přirozeného koloběhu života.
Filozofové varují, že pokud budeme generace předků udržovat v neustálé virtuální přítomnosti, hrozí společnosti ztráta schopnosti inovace. Žijeme v nebezpečném „retro-klimatu“, kde mrtví svými algoritmy ovlivňují rozhodování živých. Pokud se neustále ohlížíme do digitální minulosti, nezbývá nám energie na tvorbu budoucnosti. Tato „vláda stínů“ může vést k totální společenské stagnaci, kdy budeme pouze replikovat vzorce chování našich předků uložených v datových centrech.
I svět gastronomie se musí s tímto trendem vyrovnat. Objevují se koncepty tzv. „holografických restaurací“, kde si můžete objednat stůl pro dva, i když váš společník fyzicky neexistuje. Pomocí brýlí pro rozšířenou realitu a napojení na digitální nesmrtelnost dané osoby můžete absolvovat degustační menu s avatarem zesnulého partnera.
Kulinářští kritici tento trend označují za vrchol nevkusu, avšak komerční úspěch těchto podniků v metropolích, jako je Londýn nebo New York, hovoří o opaku. Lidé jsou ochotni platit horentní sumy za iluzi, že jejich milovaný člověk stále sedí naproti nim a komentuje kvalitu servírovaného vína. Tento bizarní lifestyleový úlet je mrazivým dokladem toho, jak hluboce technologie zasáhla do našich nejintimnějších rituálů, včetně sdílení pokrmu, které bylo odjakživa symbolem života, nikoliv digitální nekromancie.
Lékařská obec v únoru 2026 iniciovala diskusi o zavedení „digitální eutanazie“. Jde o právo člověka nařídit smazání všech svých datových stop tak, aby z nich nemohla být po smrti vytvořena žádná emulace. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) by toto právo mělo být považováno za základní lidské právo na důstojnost.
„Musíme si položit otázku, zda je etické nutit algoritmus k existenci v nekonečné smyčce lidských vzpomínek. Digitální nesmrtelnost není darem pro mrtvé, je to sobecká berlička pro živé, která může mít fatální dopady na duševní zdraví budoucích generací,“ varuje doktor Julian Barnes, vedoucí katedry bioetiky na Oxfordské univerzitě. Navzdory těmto varováním však byznys s posmrtnými daty vzkvétá, živen strachem z konečnosti.
Rok 2026 nám nastavuje kruté zrcadlo. Digitální nesmrtelnost není vítězstvím nad smrtí, ale porážkou našeho smyslu pro realitu. Skutečná hodnota člověka netkví v jeho datech, ale v jeho pomíjivosti, v jedinečnosti každého okamžiku, který se už nikdy nebude opakovat. Pokud nahradíme své blízké kódem, ztratíme schopnost skutečně milovat, protože láska vyžaduje i schopnost nechat odejít.
Investice do posmrtného chatbota se může zdát jako lék na samotu, ale ve skutečnosti je to jen drahý způsob, jak se stát vězněm v minulosti. Skutečné dědictví by nemělo spát v cloudu, ale v našich srdcích a činech – analogově, tiše a s úctou ke koloběhu života, který žádný algoritmus nikdy nedokáže plnohodnotně nahradit. Smrt je nezbytnou součástí lidské zkušenosti a pokus o její technické obcházení nás činí méně lidskými.