Moderní výzkumy ukazují, že způsob, jakým jídlo konzumujeme – tedy pozorně, pomalu, bez rušivých vlivů – zásadně ovlivňuje míru nasycení i následný příjem energie. Pokud jíme v rozptýlení, mozek nezpracuje senzorický prožitek a tělo často nezaregistruje sytost.
Tento fenomén má jméno: hedonická kompenzace. Termín, který vědci používají k popisu situace, kdy kvůli nepozornému jídlu nedojde k psychologickému uspokojení. Jinými slovy: když jíme rozptýleni – třeba u telefonu, při řízení nebo v běhu mezi schůzkami – náš mozek nezaregistruje potěšení z jídla, a tudíž ho začne hledat jinde. Často v dalších kaloriích.
Studie publikovaná v roce 2024 v Appetite potvrdila, že lidé, kteří jedli při sledování obrazovky, vnímali menší požitek ze svého jídla a následně vykazovali větší touhu po dalším občerstvení. Vědci tak otevřeli téma, které se netýká jen jídla – ale i přístupu k životu jako takovému.
Názorným příkladem, jak tato teorie funguje je případ americké tvůrkyně obsahu Richy Prasad (39), která významně zhubla poté, co se odstěhovala z výkonově orientovaného Seattlu do naopak rytmicky velmi poklidného Lisabonu, kde teprve začala jíst beze shonu a s plným vědomím a soustředěním právě na jídlo.
Richa Prasad odešla z USA hlavně kvůli změně prostředí. Přetížení, únavě z nekonečného multitaskingu a tlaku na výkon. Že by tím ale ztratila dvacet kilo? To v plánu nebylo. Jenže přesně to se stalo.
„Zpočátku jsem byla v šoku. V Americe je běžné obědvat za pochodu, klidně i se sluchátky v uších, zatímco vyřizujete pracovní hovory. V Portugalsku na mě lidé koukali,“ říká Prasad v jednom ze svých videí.
Brzy pochopila, že tady jídlo není vedlejší aktivitou. Je hlavní. Ne kvůli množství, ale kvůli přítomnosti. V Lisabonu se sedí. Mluví. Čeká. A paradoxně právě tohle pomalé tempo změnilo víc než jakákoliv dieta.
Prasad se rozhodla přizpůsobit. Přestala jíst v chůzi. Přestala svačit. Nastavila si časovač – každé jídlo musí trvat minimálně dvacet minut, aniž by byla jakkoli rušena. Tedy bez telefonu i televize. Jen ona a jídlo. A jak říká – začala se cítit sytá mnohem dřív. „Přestala jsem hledat další kus čokolády jen proto, že jsem při večeři dala tělu šanci vnímat, že jedlo,“ přiznává.
„Evropané jedí opravdové máslo, plnotučné sýry a croissanty – ale ne s pocitem, že zhřešili. Když si to dovolíte a dáte si to s radostí, paradoxně toho nesníte tolik,“ vysvětluje. Psychologie jídla je podle ní zásadnější než složení samotného pokrmu.
V Čechách zkoumá fenomén vědomého jedení například PhDr. Iva Málková. Ta přímo potvrzuje, že „když budete jíst všímavě, můžete ve vašem životě přivítat tu čokoládu s radostí a bez výčitek. Při všímavé sebe-regulaci totiž posloucháte přirozené signály vašeho těla, které vám řeknou, zda máte ještě hlad nebo už jste plní a stačí vám jen jeden čtvereček čokolády.“
Zdroj: Autorský text, STOB, New York Post, News Medical