Výjev jak z toho největšího sci-fi. To, co je pro nás zcela nepřípustné, je v Teheránu na denním pořádku. Ženy jsou vězněny na speciálních klinikách, kde se je snaží "vyléčit". Odložení hidžábu je totiž v Íránu považováno nikoliv za akt svobody, ale za symptom psychické poruchy.
Před nenápadnou budovou s vybledlou cedulí „Centrum psychologické péče pro ženy“ vládne ticho, které by mohlo klamat. Název nezní hrozivě – spíš jako neutrální instituce systému. Ve skutečnosti ale právě tam začíná další kapitola represí vůči ženám, které odložily hidžáb.
Uvnitř panuje podivná sterilita, bělostné stěny a úzké chodby připomínají spíš nemocniční zařízení než psychologickou kliniku. Vše je podřízeno účelu – přimět ženy, které se rozhodly odložit hidžáb, aby pochopily svou „chybu“. Jak později vysvětlila jedna z bývalých pacientek, která se odtud dostala díky přímluvě rodiny, procedury zde zahrnují jak povinné psychologické sezení, tak terapeutické metody, které by se daly spíše označit za psychologický nátlak.
Tichá manipulace
„Mluvili na nás tiše, ale s neochvějným přesvědčením, že jsme nemocné. Neustále nám říkali, že jsme pod vlivem západní propagandy, že odhalování je příznakem duševní nestability a že skutečná žena ctí své tělo tím, že jej zahaluje,“ popsala pro deník El País jedna z žen, která se pod podmínkou anonymity podělila o svůj příběh. „Bylo to jako dlouhý výslech, jen maskovaný jako psychoterapie.“
Metody zahrnovaly nejen individuální rozhovory s takzvanými terapeuty, ale i skupinová sezení, kde se ženy měly vzájemně přesvědčovat o „pravdě“ režimem stanovených hodnot. Každá z nich měla přiděleného „průvodce“, často vyškoleného zástupce duchovních, jehož úkolem bylo doprovázet ženy na cestě „nápravy“.
„Bylo nám říkáno, že pokud budeme spolupracovat, můžeme odejít. Pokud ne, zůstaneme tady, dokud nás nepřesvědčí,“ cituje další z "pacientek" list The Guardian. Sama měla možnost kliniku opustit až po silném apelu právníků, které zaplatil její otec. Tlak byl především psychologický, ale v některých případech se nevyhýbal ani metodám bližším donucovacím technikám.
Odvaha, nebo nemoc?
Tento krok íránského režimu vyvolal silné pobouření nejen mezi obyvateli Íránu, ale i v zahraničí. Síma Sábetová, íránská novinářka žijící v Británii, označila tento projekt za „orwellovský nástroj, jehož cílem je přepsat realitu a udělat z ženské odvahy symptom choroby“. Podobně se vyjádřil i íránský právník Hosejn Raísí, který upozornil, že tato praxe je nejen neislámská, ale i právně problematická.
„Snaha prezentovat ženy, které se rozhodly svobodně oblékat, jako psychicky nemocné, je záměrnou strategií režimu, jak diskreditovat jejich boj za práva,“ řekl Raísí pro The Guardian. „Označit nesouhlas za nemoc je stará taktika autoritářských režimů,“ dodala.
Celý tento koncept kliniky tak není jen o zahalování. Je o kontrole, o moci a o redefinici toho, co znamená být normální. V Íránu se po smrti Mahsy Amíníové v roce 2022 rozhořel boj za ženská práva s novou intenzitou a režim nyní hledá nové způsoby, jak tento hněv potlačit. A jak se zdá, jeho novou strategií je patologizace nesouhlasu.
Zdroj: Autorský text,Iran, El País, The Guardian, La Croix