Máme tendenci věřit, že fakta mluví sama za sebe. Psychologie ale ukazuje opak. Lidský mozek si realitu aktivně skládá podle vlastních mentálních modelů a narativů, které chrání před nejistotou. Právě proto dokážeme ignorovat i zjevné důkazy a uvěřit lžím, pokud lépe zapadají do našeho vnitřního obrazu světa.
Žijeme v iluzi, že svět vidíme objektivně. Máme pocit, že naše oči jsou kamery a mozek jen nestranný monitor. Jenže psychologie mluví jasně: nejsme diváci, ale stavitelé vlastní reality. V hlavě si neustále promítáme svůj vlastní „film“, který fakta buď přijme, nebo je prostě zlomí v pase, aby nám pasovala do scénáře.
Základem našeho chápání světa je takzvaný situační model. Jde o mentální reprezentaci, kterou si vytváříme při čtení textu, sledování zpráv nebo prožívání událostí. Když slyšíte větu o tom, že v lese hořel oheň, váš mozek nevidí jen strohá písmena. Okamžitě konstruuje celistvou scénu, ve které vidí stromy, cítí kouř a podvědomě odhaduje míru nebezpečí. Tento vnitřní film je však hluboce ovlivněn našimi předchozími zkušenostmi, dosaženým vzděláním a kulturním zázemím, ve kterém jsme vyrůstali.
Zahraniční studie, publikované například v odborném žurnálu Current Opinion in Psychology, ukazují, že tyto modely nejsou tvořeny pouze novými fakty. Jsou pevně ukotveny v naší narativní vrstvě, což je hluboká síť přesvědčení, kterou si budujeme již od raného dětství. Pokud nová informace do této sítě nezapadá, náš mozek ji často nevyhodnotí jako podnět k revizi dosavadního názoru. Namísto toho ji identifikuje jako chybu nebo vnější hrozbu, kterou je třeba eliminovat, ignorovat, nebo v horším případě násilně přetvořit tak, aby původní model nenarušila.
Tato fascinující, ačkoliv v jádru znepokojivá schopnost naší mysli se naplno projevuje v momentech, kdy společnost vře emocemi. Stačí se podívat, jak rozdílně lidé čtou zprávy o válkách nebo hlubokých politických krizích. Jedna věta o přesunu vojsk dokáže u dvou sousedů vyvolat naprosto opačný svět. Zatímco jeden v ní vidí jasný a neomluvitelný útok, druhý ji díky svému vnitřnímu nastavení vnímá jako nezbytnou obranu nebo preventivní krok. Je to šokující, ale z hlediska psychologie zcela logické.
Důležité je si uvědomit, že tento zkrat není důkazem hlouposti nebo nízkého IQ. Jde o základní nastavení lidského mozku. Ten se totiž ze všeho nejvíc snaží udržet si vnitřní klid a stabilitu. Brání se takzvané kognitivní disonanci – to je ten nesnesitelný pocit vnitřního napětí, který zažijeme, když nová fakta začnou drtit naše dosavadní přesvědčení. Abychom se tohoto nepříjemného tlaku zbavili, začneme se chovat jako velmi zaujatý cenzor. Z okolního světa si podvědomě vyzobáváme jen ty střípky, které se nám hodí do krámu, zatímco všechno, co by mohlo náš pracně vybudovaný obraz světa rozbít, prostě vytěsníme.
Fascinujícím a v mnoha ohledech varovným příkladem tohoto mechanismu v praxi je historie léku Ivermectin během globální pandemie. Britský vědec Andrew Hill se nechtěně ocitl v situaci, kdy byla jeho vědecká poctivost konfrontována s předem vytvořenými společenskými narativy. Na počátku Hill publikoval předběžnou metaanalýzu, která naznačovala možnou účinnost léku. Pro skupinu lidí, která již v té době věřila v existenci záměrně zamlčovaného zázračného preparátu, se Hill okamžitě stal hrdinou a symbolem hrdinného odporu proti farmaceutickému průmyslu.
Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy Hill jako zodpovědný výzkumník zjistil, že klíčová data z Egypta, o něž se jeho práce opírala, byla zfalšovaná. Když svou analýzu opravil a korektně uvedl, že lék při léčbě covidu-19 není účinný, narazil na neprostupnou hradbu mentálních modelů svých dosavadních příznivců. Pro tuto komunitu už Hill nebyl vědcem hledajícím objektivní pravdu, ale zrádcem, který byl údajně donucen změnit názor pod tlakem mocných elit. Jejich mentální model byl natolik rigidní, že i přímý důkaz o vědeckém podvodu interpretovali jako další článek v řetězci celosvětového spiknutí.
Konspirační myšlení lze v tomto kontextu chápat jako extrémní a vysoce stabilní formu konstrukce situačního modelu. Tyto narativy nabízejí jednotlivci falešný, ale uklidňující pocit kontroly nad chaotickým a nepředvídatelným světem. Vytvářejí srozumitelný příběh s jasně definovaným nepřítelem, kde za každým náhodným jevem stojí konkrétní a zlý záměr. Jakmile člověk tento model vnitřně přijme, stává se vůči vnější realitě téměř naprosto imunním. Jakákoliv protichůdná informace je okamžitě integrována jako součást krycího manévru protistrany, což paradoxně víru v původní teorii jen dále upevňuje.
Odborníci na duševní zdraví upozorňují, že snaha vyvracet tyto modely čistě logickými argumenty často přináší opačný efekt. Útok na pevně usazený situační model je totiž mozkem vnímán jako útok na samotnou integritu osobnosti a její bezpečí. To vyvolává silnou obrannou reakci, která vede k ještě těsnějšímu semknutí kolem původního názoru a k radikalizaci postojů. Skutečná změna vyžaduje mnohem jemnější přístup než jen předkládání strohých dat.
Otázkou zůstává, jak se proti těmto nevědomým mechanismům efektivně bránit a nezůstat vězněm vlastních předsudků. Klíčem k nápravě je pěstování kognitivní flexibility, která začíná u vědomé diverzifikace informačních zdrojů. Je nezbytné aktivně vyhledávat poznatky z různých, ideálně nezávislých stran, a to i takové, které nám jsou na první pohled nepříjemné nebo nabourávají náš komfort. Schopnost naslouchat opačné straně bez okamžitého odsouzení je prvním krokem k dekonstrukci příliš rigidních mentálních modelů.
Dalším důležitým prvkem je schopnost včasného rozpoznání vlastních emocí v procesu přijímání zpráv. Pokud v nás určitá informace vyvolává okamžitý hněv, agresi nebo naopak neúměrně silné uspokojení, je to jasný signál, že právě narazila na náš předem vytvořený situační model. V takovou chvíli je potřeba si udržet kritický odstup a vědomě přepnout své myšlení z režimu hledání potvrzení do režimu testování hypotéz. Namísto otázky, jak daná věc potvrzuje to, co už dávno víme, bychom se měli ptát, co všechno by se muselo stát, aby náš současný názor mohl být chybný.
Budování plastické mentální sítě, která je schopna se neustále rekonfigurovat na základě nových a věrohodných poznatků, je celoživotní a náročný proces. Vyžaduje osobní odvahu čelit nejistotě a značnou dávku pokory k přiznání, že naše vnímání reality bude vždy jen neúplným a zjednodušeným modelem. V době informační přesycenosti a cílených dezinformací je však tato schopnost jedinou cestou, jak si zachovat racionální úsudek a nepodlehnout zhoubným narativům, které rozdělují společnost.