Jednou za měsíc se Měsíc ukáže v plném světle. Zdá se větší, zářivější, skoro monumentální – jako by se k nám skutečně přiblížil. Jenže fyzika zůstává neúprosná. Jeho vzdálenost se téměř nemění, mění se jen náš pohled.
Superúplněk nastává v okamžiku, kdy se Měsíc na své eliptické dráze přiblíží k Zemi nejvíc – do bodu, kterému astronomové říkají perigeum. Není to žádný zázrak, jen pár desítek tisíc kilometrů rozdílu, ale lidské oko si s čísly hlavu neláme. V tu noc se zdá, že je Měsíc větší, světlejší, skoro jako by ho někdo vyleštil. Ve skutečnosti zůstává stejný – jen my ho vidíme jinak.
„Měsíc se fyzicky nemění. Je to lidské vnímání, které ho zveličuje,“ říká profesor Donald Olson z Texas State University, odborník na vizuální iluze v astronomii. Klam vzniká ve chvíli, kdy se Měsíc objeví u obzoru a mozek ho porovnává s objekty v krajině – domy, stromy, kopci. Tyto referenční body vytvářejí iluzi velikosti. Jakmile Měsíc vystoupá výš a ztratí srovnání, zdá se menší.
Jev známý jako moon illusion popisovali už antičtí učenci. Aristotelés i Ptolemaios se domnívali, že za ním stojí hustota vzduchu nebo lom světla. Až o mnoho staletí později vysvětlil německý fyziolog Hermann von Helmholtz, že jde o kognitivní iluzi. Mozek chybně odhaduje vzdálenost obzoru, a aby zachoval logiku prostoru, „zvětší“ vše, co se na něm nachází – tedy i Měsíc.
Klam posilují i fotografie. Teleobjektivy stlačují perspektivu a vytvářejí efekt, že Měsíc visí obrovský a nízko nad městem. Ve skutečnosti by se takto nikdy neukázal.
Superúplněk ale přitahuje nejen zrak. Lidé mu odjakživa připisují zvláštní sílu, schopnost měnit nálady, probouzet neklid či inspirovat sny. Studie Christiana Cajochena z univerzity v Basileji (Current Biology, 2013) naznačuje, že během úplňku lidé spí kratší dobu a jejich spánek bývá mělký. Vysvětlení je však prosté – jas Měsíce snižuje produkci melatoninu a tím narušuje přirozený rytmus.
Měsíc provází lidské kultury od doby, kdy si lidé začali uvědomovat rytmus času. V Mezopotámii určoval běh dnů bůh Sín, jehož fáze řídily kalendář i zemědělský cyklus. V Egyptě byl Měsíc spojován s Thovtem, bohem vědění a písařského umění, který svým světlem „měřil čas“ a udržoval harmonii vesmíru. Řekové mu vtiskli podobu bohyně Seléné, ztělesnění řádu a neúprosné obnovy. V Japonsku přežil kult Měsíce v tradici Tsukimi– slavnosti pozorování Měsíce, při níž se i dnes medituje nad pomíjivostí světla a stálostí cyklů.
Společným jmenovatelem všech těchto představ byla snaha porozumět proměně, která se opakuje a přitom nikdy není stejná. Měsíc byl kalendářem, časomírou i metaforou. Každá kultura v něm hledala obraz vlastního poznání: to, co zrovna nechápala, přetavila v mýtus.