Mateřství není vždy štěstím. Některé ženy litují, že se staly matkami – a v anonymních zpovědích přiznávají pravdu, kterou většina tají.
Když se žena stane matkou, společnost očekává vděčnost. Štěstí. Lásku, která vše přebije. Jenže ne každá žena to tak cítí. Některé si to nahlas nikdy nepřiznají. A jiné ano – ale jen anonymně. Ve fórech, kde je nikdo nezná. Tam začíná téma, které se nahlas říkat nesmí: lítost, že se dítě vůbec narodilo.
„Nikdy jsem dítě nechtěla. Otěhotněla jsem omylem, tehdy mi bylo dvacet. Všichni říkali, že si na to zvyknu, že jakmile ho uvidím, všechno se změní. Ale nestalo se to.“
„Narodil se – a já měla pocit, že jsem zmizela. Jako kdyby ten člověk, kterým jsem byla, prostě přestal existovat.“ Tak popsala jedna žena svůj příběh v anonymní výpovědi na Redditu. Není jediná. I když společnost stále mluví o mateřství jako o nejpřirozenější roli ženy, realita některých matek je jiná. Pro část z nich dítě nepřineslo štěstí, ale zlom – a ne ten, který očekávaly.
„Večer čekám, až konečně usne. Každý den jen doufám, že se mi podaří přežít do chvíle, kdy budu moct na chvíli vypnout,“ napsala jiná uživatelka. Takové věty zní tvrdě, ale ukazují, co se často skrývá za nuceným úsměvem. Společnost stále očekává, že matky budou vděčné, šťastné a oddané. Jenže právě tento tlak vede k tomu, že ženy, které to tak necítí, mlčí. A pokud přece jen něco řeknou, bývá to anonymně – třeba na fórech jako je r/BreakingMom, kde si vyčerpané matky dovolují být poprvé upřímné.
„Nejvíc mě děsí, že tohle všechno moje dcera časem vycítí. Snažím se ji milovat, opravdu se snažím. Ale necítím k ní to, co ostatní matky popisují. Místo toho se každý den přetvařuju a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.“ Slova jako tato zní tvrdě, ale ukazují na fenomén, který podle psychologů není ojedinělý. Nejčastěji se nejedná o poporodní depresi – tyto pocity totiž přetrvávají roky.
V rozsáhlé reportáži NBC News zazněla svědectví žen z různých koutů světa. Některé litovaly ztráty vlastní identity, jiné toho, že podlehly tlaku partnera nebo okolí. „Moje máma mi pořád opakovala, že bez dětí nebudu nikdy úplná. Přítel chtěl dítě, já byla nerozhodná. Nakonec jsem souhlasila. A od té doby lituju každé ráno, kdy vstávám kvůli řevu tříletého kluka, kterého jsem nikdy nechtěla mít,“ popsala jedna z nich.
Tato lítost není nenávistí k dítěti. Je to soubor emocí, v nichž se mísí výčitky, zklamání, ztráta autonomie a vědomí, že už není cesty zpět. „Kéž by existovalo víc prostoru pro ženy, které se nechtějí stát matkami. Ne proto, že by byly sobecké, ale protože si uvědomují, že by nebyly šťastné,“ napsala další žena v diskusi. A tato věta se opakuje v různých podobách znovu a znovu. Je načase, aby ji někdo slyšel.