Živý Ken, Black Alien i žena s očima kreslené lišky. Co je vede k těmto extrémním proměnám a jak s tím bojuje okolí i odborníci?
Vidět ho naživo prý vyvolává zvláštní směs úžasu a mrazení. Má odstraněný nos, uříznuté uši a jazyk rozdělený jako u plaza. Říká si Black Alien a tvrdí v rozhovoru pro francouzský deník Le Parisien, že se snaží přiblížit své skutečné podobě. Nejde o převlek na Halloween, ale o výsledek desítek chirurgických zákroků, které dobrovolně podstoupil, aby se zbavil lidské podoby. Tvrdí, že nikdy nepociťoval sounáležitost s tím, co viděl v zrcadle.
Podobně výraznou proměnou prošla Jessica Alves. Veřejnost ji znala jako „živého Kena“, tedy muže, který se operacemi snažil přiblížit ideálu plastové panenky. Jenže za tím byla jiná pravda – skutečná bolest a zmatek. Jessica později přiznala v pořadu This Morning, že nebyla mužem, ale ženou uvězněnou v cizím těle. A že veškeré operace byly zoufalým hledáním vlastní identity. „Ten Ken byl jen maska, kterou jsem nosila, než jsem si přiznala pravdu,“ řekla otevřeně pro britský tisk.
Její proměna zahrnovala stovky zákroků, změnu jména, hlasu i pohlaví. Dnes tvrdí, že je konečně sama sebou – i když ví, že pro mnohé navždy zůstane jen podivnou celebritou. S médii už komunikuje opatrněji. Příliš dobře zná ten pocit, když vás všichni obdivují i nenávidí zároveň. Sláva a samota totiž často přicházejí ruku v ruce.
Tělo jako projekt, bolest jako prostředek změny
Pixee Fox byla posedlá kreslenými postavičkami. Svým vzhledem chtěla připomínat animovanou lišku – oči, pas, nos, rty. Všechno muselo být podle její vlastní estetiky. A tak začala měnit své tělo jako někdo, kdo redesignuje dům. Šla tak daleko, že si nechala odstranit šest žeber, prodělala desítky plastických operací a pravidelně upravovala tvář. Její oči měly nový tvar, který se leskl jako u kreslených postaviček.
Příspěvky, které sdílí na svém Instagramu @pixeefox, ukazují jednotlivé fáze této proměny.
Zatímco někteří v ní vidí pouhý výstřelek nebo formu sebestřednosti, ona sama to chápe jinak. „Lidé nevědí, co to znamená žít s touhou, která vás nenechá spát. Musela jsem to udělat,“ řekla pro Truly. Nešlo jí o šok, ale o naplnění představy, kterou nosila v hlavě od dětství. Přesto přiznává, že cesta byla těžká. Každý zákrok bolel. A ten vnitřní klid, který hledala, někdy stále nepřichází.
Podobný příběh má i Anthony Loffredo – známý jako Black Alien. Jeho transformace patří mezi nejextrémnější na světě. Tetování přes celé tělo, včetně očních bulv, odříznutý nos, odstraněné uši, jazyk rozdělený na dvě části, dva amputované prsty. Všechno proto, aby vypadal jako bytost z jiné planety. Fascinace mimozemšťany ho provází od dětství a dnes tvrdí, že teprve teď se cítí svobodně. „Už nejsem uvězněný v těle, které mi nepatřilo,“ řekl v rozhovoru pro Le Parisien.
Jenže i on musel čelit nepochopení, odsouzení a dokonce i zákazu operací ve vlastní zemi. Některé zákroky proto podstupoval v zahraničí, kde legislativa není tak přísná. Kritici mluví o riziku a varují, že podobné zásahy mohou být nevratné a psychicky destruktivní. On ale tvrdí, že poprvé v životě dýchá volně.
Zvenčí se to může zdát jako extrém nebo šílenství. Ale pro ně je to spíš očista. Odpoutání od světa, který pro ně nikdy nebyl domovem.
Psychologové upozorňují, že podobné případy nelze házet do jednoho pytle. Za některými může stát umělecká vize nebo hluboká transformace identity, za jinými ale i psychická porucha. Typickým případem je tzv. body dysmorfická porucha – stav, kdy člověk vnímá své tělo zkresleně a je přesvědčený, že musí napravit neexistující „chyby“. Podle serveru Healthline může jít o vážný psychický stav, který bez odborné pomoci přechází v obsedantní potřebu operací.
Podle odborných stanovisek plastické operace nemohou samy o sobě vyřešit hlubší psychické potíže. Mohou přinést dočasnou úlevu, ale pokud je příčina v nespokojenosti s vlastní identitou nebo sebepřijetím, často operace vedou jen k dalším.
I proto je zásadní, aby o zásadních proměnách nerozhodoval jen skalpel, ale i psychická připravenost. Přesto roste počet těch, kteří proměnu vyžadují – a čím je společnost vizuálnější, tím víc lidí se upíná k obrazu sebe sama, který si vysnili. Otázkou zůstává, jestli ho někdy skutečně dosáhnou.
Na konci všeho totiž zůstává člověk. Se všemi jizvami, nejistotami a touhami. Někdy změní jen nos. Jindy změní úplně všechno. A my se můžeme ptát: je to osvobození, nebo únik?