Chytré telefony sbírají data i ve chvílích, kdy je aktivně nepoužíváme. Signály z Wi-Fi, Bluetooth a senzorů umožňují přesnou lokalizaci i profilaci chování. Výzkumy ukazují, že z těchto dat se stal obchodní artikl.
Výzkum publikovaný na konferenci PETS analyzoval 52 sledovacích softwarových knihoven a jejich chování v 9 976 aplikacích pro Android. Ukazuje, že Wi-Fi a Bluetooth mohou fungovat jako tichá geolokační vrstva, která běží i na pozadí. A když se podobná data ocitnou v reklamním ekosystému, problém už není jen soukromí, ale obchod: podle listopadového zjištění evropských médií se v praxi prodávají celé balíky polohových bodů pocházejících z běžných aplikací.
Mobilní telefon dnes funguje jako nepřetržitý senzor. Nejen proto, že v něm lidé vyplňují formuláře nebo chatují. Především proto, že operační systém a aplikace zpracovávají signály, které vznikají průběžně: poloha, připojené sítě, pohyb zařízení, blízká zařízení, časové vzorce používání. Z jednotlivých drobků vzniká stabilní obraz. Často přesnější než vyprávění člověka o sobě samém, protože se neopírá o paměť ani o interpretaci, ale o opakování.
Tento posun má jednoduchý důsledek: i uživatel, který „nic nekliká“, zanechává stopu. Aplikace nemusí znát obsah zpráv, aby věděla, kdy člověk odchází z domova, jaký má rytmus, kde se pravidelně zdržuje a v jakých časech se potkává s dalšími telefony. Už to samo o sobě stačí k profilaci. Připojí-li se reklamní identifikátory, analytické a sledovací softwarové knihovny spolu s datovými zprostředkovateli, stopa se mění v produkt.
Telefon jako senzor chování
Každý moderní smartphone je kombinací senzorů a rádiových rozhraní. GPS je jen nejviditelnější vrstva. Vedle ní běží akcelerometr a gyroskop, které rozliší pohyb a způsob přenášení zařízení, mikrofon, který slouží k hovoru a záznamu, a také Bluetooth a Wi-Fi, které zajišťují konektivitu. Na papíře jde o techniku pro „funkčnost“. V praxi jde o signály, které lze převést na behaviorální a lokalizační inferenci.
Právě Wi-Fi a Bluetooth jsou dobrý příklad, protože část veřejnosti je stále vnímá jako neutrální technickou věc. Přitom výzkum Your Signal, Their Data popsal, jak se z bezdrátového skenování může stát geolokační náhražka a jak komerční sledovací softwarové knihovny dokážou využít Bluetooth s nízkou spotřebou energie a Wi-Fi jako „side channel“ pro sledování. Studie systematicky analyzuje a mapuje jejich chování v téměř deseti tisících aplikací. Klíčové je, že tato vrstva může běžet na pozadí a že signály mohou stačit k určení pohybu i bez klasické GPS. Závěry jsou veřejně dostupné přímo v práci publikované v rámci Proceedings on Privacy Enhancing Technologies a jsou shrnuté i v doprovodném popisu výzkumu od IMDEA Networks.
Kdo si představuje geolokaci jako „zapnutá navigace“, míjí realitu. V městském prostoru existují tisíce přístupových bodů a beaconů, které vysílají identifikátory. Aplikace, která sbírá seznamy viditelných Wi-Fi sítí nebo Bluetooth signálů, může tyto otisky porovnávat s databázemi a odvozovat polohu uvnitř budov, v dopravních uzlech nebo v obchodních centrech. Tady nevzniká jeden údaj. Vzniká časová řada, která je pro profilaci cennější.
Co se sbírá, i když aplikaci nepoužíváme
První omyl je představa, že sběr dat začíná až otevřením aplikace. Řada procesů běží na pozadí: synchronizace, analytika, reklamní měření, aktualizace obsahu, systémové služby. Mobilní ekosystém je postavený tak, aby aplikace udržely „stav“ i mimo aktivní obrazovku.
Druhá věc je, že i když jsou některá oprávnění formálně přísnější, vznikají náhradní signály. Na iPhonu Apple přímo popisuje, jak funguje správa přístupů k poloze a jak lze regulovat Location Services, systémové služby i související nastavení Bluetooth. Důležité je, že uživatel sice může omezovat oprávnění, ale zároveň existují systémové mechanismy, které polohu a kontext odvozují z kombinace signálů. Relevantní rámec a uživatelské volby Apple shrnuje v dokumentu o Location Services a soukromí.
Na Androidu se poslední roky mění reklamní infrastruktura a část průmyslu se přesouvá k modelům, které mají omezit klasické cross-app identifikátory. Google to prezentuje pod značkou Privacy Sandbox, včetně technických popisů toho, jak mají fungovat „privacy-preserving“ API pro reklamu a měření. Jenže i v tomto světě zůstává základní fakt: aplikace mohou sbírat provozní signály a reklamní ekosystém má pořád motivaci měřit, párovat a vyhodnocovat. Aktuální technické vymezení a směr popisuje Privacy Sandbox on Android a průběžné shrnutí stavu a závazků ukazuje i Privacy Sandbox Feedback Report 2025 Q2.
Třetí omyl je pocit, že „když nic nezadávám“, nic se neděje. Děje se toho dost. Vznikají časové vzorce používání, frekvence odemykání, délka sezení, rytmus notifikací. Vzniká i to, co se v bezpečnosti označuje jako behaviorální biometrie: způsob psaní, tlak a trajektorie dotyku, reakční doby. Část tohoto světa má legitimní použití, třeba v detekci podvodů. Pro reklamní průmysl je to ale další rozměr, jak rozlišit uživatele a přiřazovat mu pravděpodobnosti.
Proč aplikace často vědí víc než chceme
Z dat lze poznat, že člověk přestal jezdit jednou trasou a začal jezdit jinou. Že se změnily časy odchodů. Že se zkrátil pohybový radius. Že se opakovaně objevuje na konkrétních místech v konkrétních intervalech. Tyto změny mohou být pro okolí neviditelné. V datech jsou okamžitě uloženy a zprácovány. Aplikace nepotřebuje „obsah“. Stačí jí infrastruktura.
Když se k tomu přidá reklamní ekosystém, stopa se fragmentuje a zároveň rozšiřuje. Jeden subjekt sbírá signál. Jiný ho obohacuje. Třetí prodává segmenty. Čtvrtý používá výsledný profil k cílení. Uživatel často nevidí ani hranice mezi těmito rolemi, protože souhlasy a partnerství jsou rozprostřené do podmínek, které nikdo nečte, a do systémů, které fungují jako standard trhu.
Tento svět má i bezpečnostní přesah. V listopadu 2025 popsala TechCrunch kauzu, kdy se v praxi nabízely balíky geolokačních dat pocházejících z běžných aplikací a reklamy, a dataset obsahoval stovky milionů polohových bodů. Nejde o tezi o hypotetickém riziku. Jde o ukázku trhu, který existuje, protože se v něm potkává motivace měřit s motivací prodávat. Konkrétní popis případu je v textu TechCrunch a širší kontext investigace v Evropě publikoval časopis Le Monde.
To je moment, kdy už nejde jen o „personalizaci reklamy“. Data o poloze a pohybu se mohou stát citlivým materiálem v rukou kohokoli, kdo si ho koupí, získá nebo spojí s dalšími zdroji.
Regulace existuje. Přesto vzniká asymetrie
Evropa má GDPR a postupně přidává další rámce, které míří na platformy a design rozhraní. Jenže regulace naráží na dvě slabiny. První je praxe vymáhání. Druhá je skutečnost, že i když je sběr jednotlivých dat nějak ošetřený, velká část hodnoty vzniká až odvozením. Z „nevinných“ signálů vznikne profil. A profil může být citlivější než původní data.
Evropské instituce současně posouvají důraz na to, jak se data získávají. Nejde jen o to, zda někde existuje souhlas, ale zda je souhlas svobodný, informovaný a bez manipulace. Vztah mezi ochranou osobních údajů a pravidly pro digitální služby řeší EDPB v dokumentu Guidelines 3/2025. Evropská komise současně průběžně shrnuje, co Digital Services Act mění pro online služby a jaké povinnosti dopadají na platformy a app-store prostředí, aktualizované v prosinci 2025.
Pro běžného uživatele je podstatné jedno: pravidla existují, ale informační převaha zůstává na straně ekosystému. Uživatel vidí aplikaci. Nevidí sledovací softwarové knihovny v aplikaci. Nevidí, kdo data obohacuje. Nevidí, kdo je kupuje. Nevidí ani to, co se o něm dá odvodit spojením více signálů, které jednotlivě vypadají banálně.
V nastavení lze vypnout notifikace, omezit polohu, zakázat přístup k Bluetooth. Je to užitečné. Není to úplné.
Za prvé, část signálů vzniká i při omezených oprávněních, protože systém potřebuje fungovat. Za druhé, uživatelská rozhodnutí jsou často tlačená designem. Rozhraní souhlasů je optimalizované na konverzi, ne na pochopení. Za třetí, lidé typicky řeší viditelné: kamera, mikrofon, poloha. Méně viditelné vrstvy zůstávají stranou: seznamy sítí, proximity signály, telemetrie, reklamní měření.
Výsledkem je praktická asymetrie. Ekosystém ví hodně. Uživatel ví málo. Není v tom nutně jedna „zlá“ aplikace. Je v tom standardní průmyslová logika: měřit, optimalizovat, prodávat, cílit.
Klíčový spor není o to, zda technologie existuje. Jde o to, kdo má kontrolu nad tím, co se z drobných signálů skládá, komu se výsledek prodává a jak transparentní je celý řetězec. V praxi dnes platí, že obraz o uživateli vzniká průběžně a jeho skutečný rozsah si většina lidí uvědomí až ve chvíli, kdy někde vyplave konkrétní případ obchodování s daty.