Zvyk pálení čarodějnic má mnohem hlubší kořeny, než se dnes zdá. Filipojakubská noc bývala plná rituálů, magických ochran a obav z neviditelných sil.
Zatímco většina současných oslav 30. dubna se omezuje na pálení čarodějnic ze slámy a opékání špekáčků, původní smysl Filipojakubské noci byl výrazně složitější. Nešlo jen o odhánění „zla“, ale o kontrolu nad přírodními cykly, krizí mezidobí a přechodovými rituály. A právě v tom spočívá její skrytá síla, která má s populární představou čarodějnických sabatů společné jen málo.
Sabat nebo stádo? Proč šly čarodějnice na kopec
Etnografické záznamy z 18. a 19. století ukazují, že se 30. dubna skutečně věřilo v „zvýšenou aktivitu škodících žen“. Důvodem nebyla jen náboženská horlivost – ale obava z neviditelných sil, které mohly poškodit úrodu, dobytek nebo plodnost. O Filipojakubské noci se proto vykonávaly kolektivní ochranné praktiky, které měly jak magickou, tak sociální funkci. Například ve východních Čechách bylo zvykem, že muži během noci obcházeli pole s kladivy nebo cepy, aby „vyklepali“ nečisté síly z krajiny.
Zmínky o sabatech – tedy setkáních čarodějnic na vzdálených kopcích – se v českých pramenech objevují sporadicky. Výrazně častěji jsou zmiňovány příběhy o individuálních „škodných ženách“, které měly přivolat kroupy, vysávat mléko z krav nebo kazit máslo.
Butter witches a ekonomika strachu
Právě víra v tzv. butter witches je jedním z nejpřekvapivějších a přitom nejvíce rozšířených jevů spojených s touto nocí – zejména v Irsku, Skotsku, ale také na jihozápadě Čech. Ženy měly údajně moc „přetáhnout“ máslo z jednoho statku na druhý pomocí kouzel. Mnohdy stačilo, aby vstaly brzy ráno, šly na mez s prázdným džbánem a potichu recitovaly zaklínadlo. Pokud se sousedovi nedařilo utlouct máslo, měl o důvod víc podezírat.
Podle folkloristky Eleonory Rohdeové (1935) byly tyto praktiky spojeny s předmoderním strachem z ekonomického neúspěchu – máslo totiž nebylo jen potravinou, ale komoditou. Krádež másla magií byla svým způsobem interpretací neschopnosti – a zároveň způsobem, jak ji externalizovat. I proto se na práh stavěla železa, zakopávaly se byliny, nebo se do máselnice vkládaly ostré předměty jako „antimagický štít“.
Oheň jako reset systému
Původní význam ohně v noci na 1. května nebyl ani tak o ničení čarodějnic jako o očištění prostoru. V keltské tradici, z níž evropské jarní slavnosti částečně vycházejí, měl oheň tzv. resetovací funkci – pálily se nejen symboly zimy, ale i zbytky starého jídla, hadry nebo porouchané nástroje. V mnoha obcích se například uhasily všechny domácí ohně a znovu se zapálily z jednoho „čistého“ ohně na návsi. Tento akt měl hluboký iniciační charakter a znamenal přechod do nové fáze roku.
Neznámý detail: noční přesun studní
Mezi raritní lidové zvyky, které se vztahují k Filipojakubské noci, patří i pověra o „putování studní“. Podle zápisů z jižní Moravy se věřilo, že v tuto noc je možné, aby studna „odešla“ – tedy aby voda náhle zmizela nebo se přesunula pod jinou část pozemku. Způsob, jak tomu předejít? Položit přes noc na okraj studny bílé plátno s větvičkou jeřábu.
Jiný zaznamenaný jev (např. v okolí Velhartic) mluví o tom, že v tuto noc nesmí nikdo prát prádlo. Voda by totiž mohla být „přetáhnuta“ do jiné usedlosti. Jednalo se o praktiky spojené s vodní magií – oblast, která je u nás dosud velmi málo prozkoumaná.
Zdroje: Autorský text, The Fading Year, National Geographic, Idnes