Týdny v mlze, tělo na autopilotu. Miliony lidí dnes nepracují – jen přežívají. A přestávají cítit, proč vlastně žijí.
„Od pondělí do pátku jen přežívám. V pátek večer se konečně nadechnu – a v neděli odpoledne už mám zase sevřený žaludek.“ Tak popisuje svůj běžný týden třicetiletá Veronika z Brna. Není sama. Stále více lidí v Česku i ve světě mluví o životě, který se zredukoval na pouhou snahu vydržet do víkendu. Nejde o vyhoření v klinickém slova smyslu. Jde o tichý, postupný rozklad smyslu života.
Podle výzkumu zveřejněného na webu ZOE se mnoho lidí nachází ve stavu tzv. „high-functioning depression“ – deprese s vnějším fungováním. Na první pohled chodí do práce, dodržují termíny, dokonce se i usmívají. Uvnitř ale zažívají hlubokou emoční otupělost, ztrátu motivace a nechuť k jakékoliv činnosti mimo holé minimum. Přirovnávají to k tomu, že „žijí na dožití“. Jen aby nějak přečkali další den, další týden, další rok.
Tento stav se stává tichou epidemií moderní doby. Na vině je často kombinace faktorů – od neuspokojivého zaměstnání přes finanční tlak až po celkový kulturní narrativ, že „práce je prostě dřina a hotovo“. Výsledkem je společnost, která už nepracuje kvůli růstu, ale jen kvůli přežití. A to má dalekosáhlé důsledky: zhoršené partnerské vztahy, zvýšené riziko psychosomatických potíží i pomalé odumírání vnitřní motivace.
Na portálu Positive Psychology experti upozorňují, že takový stav nelze řešit jen dovolenou nebo víkendem bez práce. Lidé v něm totiž ztrácejí schopnost regenerace – i volný čas prožívají pasivně, bez radosti. Jediným trvalým řešením je hlubší přehodnocení životního nastavení.
Psychologové proto radí začít s tzv. mikro změnami. Nejprve si je potřeba přiznat, že něco není v pořádku. Pak pomáhá drobné narušení rutiny: třeba zavedení pravidelného tichého rána bez mobilu, vyhrazení si večera bez pracovních myšlenek nebo krátké denní procházky bez cíle. Důležité je také začít otevřeně mluvit – s partnerem, kolegy nebo odborníkem.
„Problém je, že tento stav vypadá zvenčí jako normální život. Nikdo si nevšimne, že se člověk propadá. Ani on sám,“ uvedla pro The Telegraph britská terapeutka a autorka knih o duševním zdraví Philippa Perry. „Ale uvnitř už neexistuje radost. Jen režim.“
V komentářích pod podobnými příspěvky na sociálních sítích se opakují slova jako „mám to stejně“, „už nevím, proč ráno vstávám“, „žiju jen kvůli dětem“. To nejsou výkřiky jedinců, to je obraz celé generace, která zapomněla, co to znamená žít. A teď se to snaží znovu najít – krok po kroku, drobnými změnami, možná i sdílením podobného článku.