Facebookové skupiny žen, které si vzájemně sdělují jména podezřelých mužů, hýbou Evropou. Může podobný fenomén dorazit i do Česka?
Ještě před pár lety by to znělo jako absurdní scénář z amerického sitcomu. Dnes je to realita, která děsí muže po celé Evropě. Facebookové skupiny s názvem „Are We Dating the Same Guy?“ se začaly šířit mezi ženami jako lavina. A s nimi i příběhy o dvojím životě, podvádění a zradě. V uzavřených komunitách si ženy vyměňují jména, fotografie i detaily z randění s muži, kteří podle nich hrají na více frontách. Cíl? Ochránit se navzájem. Výsledkem? Někdy jen varování. Jindy veřejná poprava.
Původní skupina vznikla v New Yorku a podle Wikipedie se tento trend rychle rozšířil po celých Spojených státech. V každém velkém městě, od Los Angeles po Chicago, vznikaly nové komunity. A pak se fenomén přelil do Velké Británie, Kanady, Austrálie a dalších zemí. Ženy zde sdílejí screenshoty konverzací, fotografie mužů z Tinderu, Instagramu nebo Facebooku, a ptají se ostatních: „Znáte ho? Randíte s ním taky?“ Pokud se odpovědi sejdou, začínají se odkrývat paralelní vztahy, zatajované děti, někdy i manželky, o kterých dotyčné neměly tušení. Některé příspěvky mají stovky komentářů. Někdy včetně omluv dotyčných mužů, kteří byli přistiženi při lži. Jindy už skupina víc připomíná digitální soud.
Veřejná obhajoba je prakticky nemožná. Muži, jejichž jména se objeví v těchto skupinách, často ani nevědí, že byli „nahlášeni“. Nejde totiž o oficiální obvinění, ale o sdílení osobních zkušeností. Právníci ale upozorňují, že i takové jednání může mít následky. V USA už některé případy skončily žalobami za pomluvu nebo poškození pověsti. Reakce na to přišla rychle. Některé skupiny začaly víc hlídat obsah, nastavily přísnější pravidla a zavedly schvalování příspěvků. Ženy, které byly zklamané, podvedené nebo zneužité, nacházejí v těchto komunitách bezpečný prostor, kde se mohou podělit o své zkušenosti. Získají podporu, pochopení, a často i informace, které by jinak nikdy nezískaly. Pro mnohé z nich to znamená nejen úlevu, ale i nový pohled na vztahy, které pro ně byly plné otazníků.
Zastánkyně těchto skupin tvrdí, že nejde o pomstu, ale o prevenci. „Když jsem zjistila, že randím se stejným mužem jako další dvě ženy, které mi to potvrdily, ušetřilo mi to spoustu bolesti. Díky té skupině jsem si otevřela oči,“ napsala jedna členka londýnské skupiny do veřejného komentáře pro BBC. Podle The Guardian ženy v těchto komunitách často neřeší jen nevěru, ale také manipulaci, emocionální zneužívání nebo zkušenosti s domácím násilím. Sdílení příběhů se pro mnohé z nich stává formou obrany, nikoli útoku. Když jsou emoce silné a informace omezené, digitální solidarita může být jedinou oporou.
Jenže tenká hranice mezi ochranou a veřejným zostuzením se často ztrácí. Odborníci upozorňují, že v těchto skupinách často vzniká silný tlak na potvrzení podezření. Jakmile žena zveřejní jméno, spustí se lavina komentářů – i nevinné reakce pak mohou přispívat ke kolektivnímu obrazu viny. Vzniká bublina, v níž je těžké zachovat nestrannost. Takový scénář popisuje i The Guardian na základě výpovědí několika odborníků.
V Česku zatím podobné skupiny v masovém měřítku neexistují. Menší formy sdílení se ale objevují i u nás – ať už v uzavřených facebookových komunitách, diskuzních fórech nebo anonymních instagramových účtech. Některé ženy sdílejí zkušenosti s toxickými vztahy, jiné varují před konkrétními osobami. Zatím ale nejde o centralizovaný fenomén. Česká společnost je vůči podobné formě sdílení zatím opatrnější. Možná i kvůli legislativě a strachu z trestního oznámení. Ale možná i kvůli mentalitě, která je méně konfrontační než například v USA.
Fenomén „Are We Dating the Same Guy?“ přesto otevírá důležitou otázku. Co všechno jsme ochotni sdílet ve jménu bezpečí? A kdo určuje, kdy jde o pomoc – a kdy už o veřejné pranýřování? V digitální době, kde si lidé staví důvěru přes obrazovku a vztahy často vznikají na jedno kliknutí, se mění i pravidla hry. A zatímco muži se učí být opatrnější, ženy zjišťují, že jejich zkušenosti mají větší váhu, než si kdy myslely.