Zatmění, ticho a tři hodiny temnoty. Co přesně se odehrálo na obloze nad Jeruzalémem v den ukřižování Krista?
Podle propočtů oxfordských badatelů Colina Humphreyse a W. Graema Waddingtona nastalo v pátek 3. dubna roku 33 našeho letopočtu krátce po západu slunce úplné zatmění Měsíce. Nešlo přitom o žádný okrajový úkaz. Tehdejší obloha nad Jeruzalémem se mohla zbarvit do temně červené, typické pro tzv. krvavý Měsíc – astronomický jev, při kterém zemský stín zlomí sluneční světlo a Měsíc zrudne jako železem rozžhavený hřeb.
Teorie sama o sobě by mohla zůstat zapomenuta v odborném sborníku, nebýt jedné pozoruhodné okolnosti: tentýž den bývá v biblické chronologii označován jako den Kristova ukřižování. A právě tehdy, tvrdí Matoušovo evangelium, „od poledne až do tří hodin odpoledne nastala tma po celé zemi“. Skutky apoštolské přidávají ještě silnější obraz: „Slunce se obrátí v temnotu a měsíc v krev, než přijde den Páně.“
Symbolika? Bezesporu. Ale co když také nepřímé svědectví o přírodním jevu, který do paměti tehdejších svědků vstoupil s takovou silou, že jej bylo třeba zakódovat do sakrálního jazyka?
NASA dnes disponuje nástroji, které umožňují zpětnou rekonstrukci pohybu nebeských těles s mimořádnou přesností. Pomocí Five Millennium Canon of Lunar Eclipses – rozsáhlé databáze zaznamenávající zatmění za posledních pět tisíc let – lze potvrdit, že k danému jevu nad Jeruzalémem skutečně mohlo dojít. Měsíc, tehdy nízko nad obzorem, vstoupil do zemského stínu. A obloha, alespoň na chvíli, přestala být jen pozadím.
Do hry však vstupuje i méně známý text: Pilátova zpráva, apokryfní svědectví, které zmiňuje zatmělé slunce, hvězdy na denní obloze a Měsíc barvy krve. Text nebyl nikdy přijat do oficiálního kánonu, ale jeho jazyk nese stopy hluboké potřeby zaznamenat cosi nepochopitelného, něco, co přesahuje běžný rámec historické výpovědi.
„Když se přírodní jev a náboženská tradice protínají s takovou přesností, je namístě alespoň intelektuální respekt,“ poznamenal k jevu přední světový fyzik Colin Humphreys pro The Times. Nepředkládá důkaz o nadpřirozeném zásahu, ale připomíná, že i víra může občas čerpat ze zkušenosti, která má v sobě cosi objektivního – byť jen na pár minut, během tří hodin zvláštní temnoty.
Jistě, víra není astronomie. Ale astronomie – v těch vzácných chvílích – může nabídnout rámec, který víře neodporuje. Spíš ji ukotvuje. Nabízí jiný jazyk, který sice neumí mluvit o spáse, ale dokáže zaznamenat, co se kdy na obloze skutečně odehrálo.
A tak zůstává otázka – nikoli dogmatická, ale lidská: mohlo nebe skutečně „mluvit“ v den Kristovy smrti?