V nově zveřejněné studii výzkumníci ze Stanfordovy univerzity a Nanyang Technological University v Singapuru zmapovali dva dramatické a dosud neviditelné biologické zlomy, které otřásají lidským tělem – a dělají to s precizností dobře načasovaného zemětřesení.
Střední věk tak přestává být jen sociálním konstruktem a stává se přesně měřitelným molekulárním momentem. A popravdě – není to žádné pohlazení.
Výzkumný tým sledoval po dobu několika let 108 účastníků, a nikoli ledabyle – ale doslova vrstvu po vrstvě. Sledovali jejich RNA, proteiny i střevní mikrobiom, čímž se jim podařilo zachytit děje, které běžné lékařské prohlídky nechávají pod pokličkou. Výsledky přitom odhalily dva klíčové časové zlomy, které se vymykají všemu, co jsme si o stárnutí doposud mysleli: jeden se objevuje kolem 44. roku, druhý kolem šedesátky. A oba mění pravidla hry.
První přechod – zhruba kolem 44 let – se netýká jen ranní ztuhlosti nebo pomalejšího trávení víkendového dortíku. Děje se něco hlubšího, a hlavně systematického. Játra začínají odbourávat méně efektivně, buňky zpomalují, a co dřív spálily s lehkostí, teď zpracovávají jako unavený kotelník s třetinou uhlí. Mitochondrie, ony slavné elektrárny buněk, ztrácejí elán. Spolu s tím se do popředí dostává nenápadný, zato vytrvalý jev: tzv. inflammaging – nízkoúrovňový chronický zánět, který nikdo necítí, ale tělo si ho pamatuje. Zasahuje svaly, ubírá je po troškách, narušuje inzulinovou rovnováhu a někde tiše ladí orchestr budoucích potíží. Tělo sice dál funguje – ale už ne jako svižné sportovní auto. Spíš jako vůz, který si občas přibrzdí do zatáčky, i když o to nikdo nežádal.
Zhruba o šestnáct let později přichází další přestavba – tentokrát už ne jen metabolická, ale hluboce imunitní. Produkce některých bílých krvinek klesá, imunologická paměť ztrácí ostrost a tělo zapomíná, jak rychle odpovědět na staré známé viry. Vzniká tím prostor pro opakované infekce, ale i pro zánětlivé pochody, které se rozbíhají, aniž by na ně někdo zavolal. A k tomu – jako by toho nebylo málo – se mění i zpracování cukrů. Tělo najednou reaguje jinak na glukózu, hůře reguluje její hladinu a riziko diabetu typu 2 roste, byť se člověk pořád ještě cítí v kondici. Cévy mezitím ztrácejí pružnost, krevní tlak se houpá víc než obvykle a kardiovaskulární systém hlásí první opotřebení.
„Změny, které jsme pozorovali, nejsou plynulé. Jsou to skoky. A každý z těchto zlomů přichází s vlastním molekulárním podpisem,“ řekl pro Science Daily hlavní autor studie Michael Snyder, profesor genetiky na Stanford School of Medicine. Studie, publikovaná v roce 2024, představuje nejhlubší snímek toho, jak lidské tělo skutečně stárne. Mimo jiné také otevírá cestu k vývoji nových biomarkerů, které by mohly předem upozornit na zvýšené riziko civilizačních onemocnění. Pokud se tyto přechody stanou rutinně měřitelnými, mohla by se zcela přepsat pravidla preventivní medicíny. Představa, že jednou přijdete na krevní test a ten vám oznámí: „Vaše tělo vstoupilo do druhé molekulární fáze. Zvažte úpravu stravy a pohybu,“ už není sci-fi.
Vědecká obec tento posun vítá – byť tiše. Data totiž ukazují, že stárnutí není lineární, ale přerušované – jako když někdo přepne výhybku uprostřed jízdy. A pokud víme, kdy k těmto změnám dochází, můžeme tělo nejen lépe pochopit, ale také řídit. Ne snad zastavit čas, ale alespoň předejít tomu, že nás biologická realita zaskočí nepřipravené.
Zdroj: Autorský text, Nature aging, Guardian, Stanford medicine