Studie mapují přítomnost mikroplastů v lidském těle. Částice se nacházejí v plicích i krvi. Zahraniční výzkumy proto v posledních letech zkoumají, zda dlouhodobá expozice těmito částicemi nemůže souviset s nenápadnými zdravotními obtížemi.
Některé zdravotní potíže se neprojevují způsobem, který by okamžitě vzbuzoval pozornost. Nejde o náhlou bolest ani výrazné zhoršení stavu, spíše o postupné změny, které se dají snadno přehlédnout. Typicky se objevuje dlouhodobá únava bez jasného důvodu, horší tolerance běžné fyzické zátěže nebo neurčitý pocit, že organismus funguje jinak než dřív. Přestože tyto obtíže mohou přetrvávat delší dobu, základní vyšetření často nepřinesou konkrétní vysvětlení. Krevní testy bývají v normě a běžná lékařská vyšetření nevykazují žádný zjevný patologický nález.
Odborná literatura se v posledních letech stále častěji snaží hledat společné vysvětlení pro nenápadné, dlouhodobé změny zdravotního stavu, které nelze snadno přiřadit ke konkrétní diagnóze. Pozornost výzkumníků se proto obrací i k faktorům, které byly dosud vnímány jako environmentální problém. Patří mezi ně přítomnost mikroplastů a nanoplastů v lidském těle, na kterou upozorňují i nové autoptické analýzy publikované v časopise Nature Medicine.
Plast je dnes všudypřítomný materiál. Právě proto se ještě donedávna zdálo, že jeho zdravotní rizika končí u obalů potravin nebo znečištění oceánů. Jenže nové výzkumy z posledních dvou let ukazují, že plastový problém má i vnitřní rozměr. Týká se plic, krve a tkání, které by s ním nikdy neměly přijít do styku, jak popisuje přehled v ScienceDirect.
Mikroplasty jsou drobné plastové částice menší než pět milimetrů. Nanoplasty jsou ještě menší, často neviditelné ani pod běžným mikroskopem. Z biologického hlediska ale nejde jen o rozdíl v měřítku. Zatímco větší částice se většinou zachytí nebo vyloučí, ty nejmenší se chovají jinak. Dokážou se pohybovat v prostředí podobně jako jemný prach nebo aerosol a pronikat tam, kam se jiné materiály nedostanou, jak vyplývá z přehledu v ScienceDirect.
Dlouho se mělo za to, že hlavní cestou, jak se mikroplasty dostávají do těla, je jídlo a voda. Tento pohled se ale začíná měnit. Měření publikovaná v roce 2024 a 2025 ukazují, že významnou roli hraje inhalace. Mikroplasty a nanoplasty se uvolňují z oblečení, koberců a dalších syntetických výrobků a jsou součástí běžného domácího prachu. V uzavřených prostorách se hromadí ve vzduchu a člověk je vdechuje každý den, jak vyplývá z práce zaměřené na airborne micro and nanoplastics.
Plíce jsou prvním místem kontaktu. Právě zde se objevují nejpřesvědčivější důkazy. Analýzy bronchoalveolárních výplachů a plicních tkání ukazují, že plastové částice se dokážou dostat hluboko do dýchacího systému, jak dokládá studie analyzující lung lavage fluid. Práce publikované v rámci výzkumů sdružených kolem Nature potvrzují, že některé nanoplasty jsou natolik malé, že obejdou přirozené filtry plic. Nezachytí se v horních cestách, nejsou vykašlány, zůstávají v kontaktu s tkání.
Z biologického hlediska nejde o dramatický útok, ale o pozvolné zatížení. Plíce nejsou podrážděné natolik, aby vyvolaly kašel nebo bolest. Přesto se v nich objevuje cizorodý materiál, který tam nemá co dělat. Některé studie naznačují, že u nejmenších částic může dojít i k průniku přes plicní bariéru do krevního oběhu, jak je diskutováno v přehledové práci o dopadech mikro- a nanoplastů na zdraví. A právě zde se téma mikroplastů dostává z roviny environmentální do roviny systémové.
V letech 2024 a 2025 byly publikovány práce, které analyzovaly krevní a orgánové vzorky získané při pitvách. Výsledky jsou střízlivé, ale upozorňují na potenciálně závažný jev. Mikroplasty a nanoplasty byly detekovány v krvi, játrech, ledvinách a v některých případech i v mozkové tkáni, jak uvádí autoptická studie v Nature Medicine. Autoři těchto studií opakovaně upozorňují, že nejde o náhodné znečištění vzorků. Jde o opakované nálezy, které ukazují na dlouhodobou akumulaci. Plast se do těla nedostává jednorázově. Přibývá postupně.
To podstatné je, co tyto nálezy znamenají – a co zatím neznamenají. Věda dnes nedokáže říci, že by mikroplasty přímo způsobovaly konkrétní onemocnění, jak zřetelně zdůrazňuje souhrn v ScienceDirect. Neexistuje jasná hranice, nad kterou by se zvyšovalo riziko infarktu, rakoviny nebo plicního onemocnění. Epidemiologická data jsou zatím omezená a opatrná. Tento fakt odborníci zdůrazňují velmi důsledně.
Zároveň ale platí, že přítomnost cizorodých částic v krvi a tkáních není biologicky neutrální informace. Buněčné experimenty a přehledové práce publikované v Springer Nature Link a Frontiers in Public Health ukazují, že plastové nanočástice mohou vyvolávat oxidační stres, zánětlivé reakce a změny v chování buněk. Tyto mechanismy jsou dobře známé z toxikologie jemných částic a znečištění ovzduší. Rozdíl je v tom, že plastové částice jsou relativně novým typem zátěže a jejich dlouhodobé působení zatím neumíme přesně vyhodnotit.
Nejde o akutní otravu ani o dramatický kolaps. Jde o dlouhodobý proces, který nebolí a neupozorňuje na sebe. Člověk se přizpůsobí mírnému poklesu kondice, častější únavě nebo změnám dechu. Tyto signály se snadno připíší stresu, věku nebo nedostatku pohybu. Plast přitom zůstává v těle dál.
Autoři prací publikovaných v Science Advances upozorňují, že hlavní riziko nemusí spočívat v jednorázové toxicitě, ale v kumulativním efektu nízkých dávek. Jinými slovy: v tom, co se děje po deseti, dvaceti nebo třiceti letech nepřetržité expozice. Na tuto otázku zatím nemáme odpověď.
Důvod, proč se o mikroplastech a nanoplastech mluví právě teď, není náhlé zhoršení situace. Změnily se nástroje. Moderní analytické metody umožňují detekovat částice, které byly ještě před pár lety neměřitelné. Rozšířily se autoptické studie a práce s lidskými vzorky, které poskytují realističtější obraz než dřívější laboratorní modely. Věda tak najednou vidí to, co tu pravděpodobně bylo už dávno.
Výsledek odpovídá současnému stavu poznání. Víme, že mikroplasty a nanoplasty v lidském těle jsou. Víme, že se hromadí. Víme, že interagují s buňkami. Nevíme však zatím, jaký bude jejich skutečný zdravotní dopad v dlouhodobém horizontu. To není selhání vědy, ale přirozený stav poznání u nově popsaného jevu.
Pro medicínu i veřejné zdraví to představuje výzvu. Jak reagovat na problém, který nebolí, nehlásí se a nedá se jednoduše změřit jedním testem? Odpověď zatím zní: výzkumem a opatrností. Bez hysterie, ale bez bagatelizace.