Občas ucítíme nepatrné škubnutí v koutku oka, zvláštní tlak pod kůží nebo nenápadné zrychlení tepu. Zpravidla to přejdeme, jenže několik velkých neurofyziologických a biomedicínských studií ukazuje, že přesně tyto drobné impulzy mohou být prvními signály, že tělo rozeznalo vnitřní změnu dřív než naše vědomí. A krev mezitím zapisuje další, mnohem přesnější stopu.
Jak ukázala studie, mikroexpresní reakce – bleskové, často milisekundové pohyby obličejových svalů – jsou úzce provázány s autonomní nervovou soustavou. Tato soustava řídí tep, cévní tonus a potní žlázy a funguje mimo vědomou kontrolu. Když tělo zaznamená vnitřní nerovnováhu, aktivita autonomního systému se změní ještě předtím, než si změn všimneme.
Podobný obraz přinesla i práce dokotorky Brownové, která sledovala autentické versus potlačované mimické projevy. Ukázalo se, že i když se lidé snaží tvář „ovládat“, autonomní signály – drobný záškub, nepatrný pokles či zvýšení napětí svalů – unikají kontrole. Tělo jednoduše neumí lhát na úrovni mikroexpresí, protože zdrojem těchto reflexů je hlubší neurovegetativní reakce.
Jenže právě to je zároveň i omezením. Jak upozornil již ikonický výzkum Dr. Levensona, autonomní reakce jsou mimořádně citlivé, ale nejsou specifické. Stejná fyziologická odpověď může vzniknout při únavě, psychickém přetížení i počínající patologii. Mikroexpresní signály tak nejsou diagnózou. Jsou jemnou poznámkou na okraji fyziologického rukopisu těla — a význam získávají teprve tehdy, když se začnou opakovat.
A pak je tu krev. Tichý archiv biologických změn, který vědci umí číst stále přesněji. Průlomová studie Argentieriho týmu publikovaná v Nature Medicine, ukazuje, že pouhých 204 proteinů může vytvořit tzv. proteomické hodiny, jež dokážou odhadnout biologický věk člověka a předpovědět riziko řady nemocí výrazně lépe než kalendář. Lidé, jejichž „proteomický věk“ překračoval ten skutečný, měli vyšší riziko demence, kardiovaskulárních nemocí i předčasné smrti — a často roky předtím, než se objevily první symptomy.
Na tuto práci navázal Kivimäkiho tým. Společně ukázali, že různé orgány mohou stárnout různým tempem. Krevní proteiny tak zachycují, který systém těla se stává zranitelným článkem. A výzkum zveřejněný v eLife a zahrnující přes 650 tzv. age-associated proteinů, dodává další vrstvu: téměř polovina z nich dokáže předpovědět multimorbiditu a více než třetina je spojena s vyšší úmrtností.
A když spojíme oba světy – mikroexpresní reflexy a proteomické hodiny – začne se objevovat překvapivě jednotný obraz. Tělo nejdřív reaguje v nepatrných záškubech mimických svalů a jemných změnách tepu. Pokud je tato nerovnováha dlouhodobá, začíná se zapisovat hlouběji – do proteinů, které obíhají krví jako tichý deník buněčných dějů. Nejde o žádný senzacechtivý detektor nemoci, ale o statisticky významné signály v biologických datech, které ukazují, že tělo rozeznalo zátěž dříve, než jsme si jí všimli.
Neznamená to, že bychom měli sledovat každý tik nebo v panice kontrolovat drobné škubnutí. Smyslem je pochopit kontinuitu: dlouhodobý stres, narušený spánek, chronické přetížení či nízkostupňový zánět se promítají do autonomního systému i do proteinu po proteinu. A právě tato monotónní, pomalá ozvěna těla může jednou založit novou generaci prevence.