Dvě stě rozvodových návrhů, v nichž figurovalo hraní online her. Takovou bilanci zveřejnila v roce 2018 britská služba Divorce Online. Letos 4. listopadu vstoupil do světa hráčů World of Warcraft: Forever a otevřel další cestu zpátky do Azerothu. Pro někdejší příznivce návrat k oblíbenému dobrodružství. Pro vztahy, které už jednou doplatily na přednost virtuálního světa před společným životem, důvod k nepříjemné otázce: vrátí se s hraním i staré problémy?
Dlouho očekávaná legenda je zpátky. Pro její příznivce událost roku, pro některé jejich partnery podstatně méně radostná zpráva. Návrat do světa World of Warcraft totiž může znamenat i návrat večerů, během nichž společný život čeká, až skončí hra. Zvlášť tam, kde už jednou hraní provázely hádky, nesplněné sliby a pocit, že na člověka vedle monitoru zbývá stále méně pozornosti.
Návrat ke stejné hře totiž nemusí znamenat návrat do stejné životní situace. Někdejší student už může mít děti, domácnost a závazky, které se odhlášením z běžného dne nepřeruší. Čas pro zábavu je potřeba někde vzít. Pokud vznikne dohodou, může být vítaným odpočinkem. Pokud si jej jeden přidělí sám a druhému přenechá následky, vzniká konflikt o rozdělení společného života.
Hraní se dostalo i do rozvodových návrhů
Ve zmíněném souboru britské služby figurovaly Fortnite a další online hry jako jeden z důvodů rozvodu. Dvě stě takových případů z celkem 4 665 zpracovaných návrhů představovalo přibližně každý třiadvacátý. Herní konflikt se v těchto případech stal součástí zdůvodnění, proč má manželství skončit.
Přímo hry typu World of Warcraft zkoumal výzkum 349 manželských párů, publikovaný v roce 2012 v Journal of Leisure Research. Podle zveřejněných výsledků si 75 procent dotázaných partnerů hráčů přálo, aby jejich protějšky věnovaly méně úsilí herním společenstvím a více manželství. S nespokojeností souvisely hádky kolem hraní a narušování večerních návyků včetně společného uléhání. „Jde skutečně o to, co to dělá se vztahem — zda to vytváří konflikty a hádky kvůli hře,“ vysvětluje spoluautor studie Neil Lundberg.
Právě proto může být nový herní začátek pro vztah komplikovanější, než se na první pohled zdá. Nepřichází vždy do prostředí, ve kterém je všechno ostatní vyřešené. Může přibýt k dlouhodobému pocitu přehlížení, k nerovnoměrné odpovědnosti nebo k očekávání změny, která stále nepřichází. Potom se při hádce o jeden večer ve skutečnosti řeší několik předchozích let.
Podzim může odkrýt, co ve vztahu dlouho bolí
Do takové situace vstupuje i podzim. Koučka Tereza Hanusová z konceptu Umění žít upozorňuje, že útlum a potřeba obnovy se mohou projevit také v partnerském soužití. Obraz „podzimní deprese vztahu“ vystihuje období, kdy ubývá lehkosti, přibývá podráždění a naléhavěji se ozývá to, co člověka tíží delší dobu.
„Problém je v tom, jaký my tomu dáváme význam a jaký k tomu máme postoj,“ říká T. Hanusová. Menší energii si můžeme vyložit jako osobní selhání, partnerovu potřebu klidu jako odmítnutí. Podzim lze současně chápat jako období bilancování. V tomto symbolickém rámci se nabízejí i otázky, čemu věnujeme čas a co dál nechceme pouze přetrpět. „My to můžeme krásně využít k tomu, abychom si v sobě i v životě ve vztazích uklidili,“ říká Hanusová. V jejím pojetí podzimu má místo rozlišování mezi tím, co potřebuje obnovit, a tím, co už nefunguje. Ve vztahu může takový úklid znamenat konec uspořádání, podle něhož jeden stále čeká, přizpůsobuje se a doufá, že druhému jeho potřeby jednou dojdou.
Pro hru se energie našla. Pro společný život ne
Právě v tomto rozpoložení může návrat ke hře působit jako poslední kapka. Partner dlouho čeká na splnění slibu, větší pracovní iniciativu nebo účast na společných povinnostech. A najednou vidí energii, plánování i nadšení — soustředěné na nový herní svět. Bolí ho především ten kontrast. Pro něco se síla našla okamžitě, zatímco jeho potřeby zůstávaly odložené.
Hra v takovém případě nemusí být původcem celé krize. Může zviditelnit rozdíl v prioritách, který už existoval.
Samotný odpočinek přitom není provinění. „Odpočinek je hluboce vyživující a regenerující a není na něm nic špatného,“ připomíná T. Hanusová. Platí to také pro člověka, jehož způsob trávení volna partnerovi nic neříká. Podstatné však je, zda mají možnost odpočívat oba a zda se volný čas jednoho nevytváří tím, že druhý převezme jeho povinnosti. Nárok na oddech neznamená nárok rozhodnout o cizím čase.
Ve virtuálním světě můžeme být tím, kým toužíme být
Proč má přitom hra takovou přitažlivost? Psychologové Andrew Przybylski, Scott Rigby a Richard Ryan ve svém motivačním modelu hraní popisují uspokojování potřeb kompetence, autonomie a sounáležitosti. Hráč něco zvládá, rozhoduje o vlastním postupu a patří mezi ostatní. Virtuální prostředí mu nabízí srozumitelné cíle a zpětnou vazbu.
„Hra může být zábavnější, když dostanete příležitost jednat a být jako vaše ideální já,“ vysvětlil Przybylski při představování dalšího výzkumu herní identity. Zatímco partner vidí další večer před monitorem, hráč může prožívat schopnost, uznání a přijetí. Tento rozdíl pomáhá vysvětlit intenzitu obrany vlastní záliby. Nedává však jednomu člověku právo předepsat druhému, co má cítit.
Miluješ mě? Tak musíš milovat i moji hru
Partnerský konflikt totiž může překročit spor o čas. Stane se to ve chvíli, kdy hráč začne přijetím své záliby poměřovat lásku druhého. Logiku takového požadavku lze shrnout větou: Miluji tuto hru, ty miluješ mě, a proto ji musíš milovat také. Z pozvání do vlastního světa se stává povinnost. Partner už nemá pouze respektovat cizí zájem. Má převzít nadšení, které sám necítí.
Takový požadavek zaměňuje blízkost za shodu. Milovat člověka neznamená sdílet všechny jeho záliby ani schvalovat každé jeho rozhodnutí. Mezi ochotou vyslechnout vyprávění o hře a povinností trávit u ní večery je podstatný rozdíl. Stejně jako mezi respektem k odpočinku a souhlasem s tím, aby jeho důsledky nesl převážně druhý. Manželství není předplatné povinného obdivu.
Psychologie nabízí pro podobný tlak rámec podmíněného přijetí. Člověk získává více náklonnosti či uznání tehdy, když naplňuje partnerova očekávání, nebo se obává jejich ztráty, když se nepřizpůsobí. „Je nucen volit mezi získáním větší náklonnosti a zachováním vlastní autonomie a sebeurčení,“ popisují dilema příjemce takového zacházení psycholog Yaron Kanat-Maymon a jeho spoluautoři ve výzkumu publikovaném v Journal of Personality. Studie se zabývaly vztahy obecně a spojovaly vnímané podmíněné přijetí s horší kvalitou vztahů a narušením základních psychologických potřeb. Tento mechanismus pomáhá porozumět také situaci, kdy se souhlas s hraním stane podmínkou partnerského uznání.
Místo řešení problému důkaz lásky
V takovém rozhovoru se může původní problém vytratit. Jeden upozorní na nedostatek spánku, nesplněnou domluvu nebo chybějící společný čas. Odpovědí je výčitka, že druhému nepřeje radost nebo ho nemá dost rád. Místo rozdělení povinností se obhajuje láska. Člověk, který přišel s konkrétní potřebou, dostává za úkol dokazovat, že není sobecký. Tento způsob argumentace může vytvářet citový nátlak, i když jej jeho původce vědomě neplánuje.
Pro vztah je zásadní okamžik, kdy se osobní význam hry začne vydávat za závazek ostatních. Domluva se spoluhráči automaticky neruší domluvu s partnerem. Silné nadšení nezakládá nárok na bezvýhradný ústup druhého. Virtuální svět může mít vlastní pravidla a společenské postavení. O rozdělení odpovědnosti doma musí rozhodovat skutečná dohoda.
Vztah může trpět i bez závislosti
„Online hry pokračují, i když se hráč odhlásí,“ upozorňuje psycholog a profesor behaviorálních závislostí Mark Griffiths v publikovaném rozhovoru. U některých zranitelnějších hráčů podle něj obava, že něco zmeškají, podporuje nadměrné hraní. Zdůrazňuje však i životní kontext: stejný počet hodin má jiné důsledky pro člověka bez rodinných závazků a pro zaměstnaného rodiče. Také činnost, která nesplňuje kritéria závislosti, může ubírat čas vztahům a dalším povinnostem.
Pro klinicky závažné hraní má Světová zdravotnická organizace konkrétní kritéria: narušenou kontrolu, rostoucí přednost hry před ostatními činnostmi a pokračování navzdory negativním následkům. Podmínkou je významné poškození fungování; obtíže jsou obvykle patrné nejméně dvanáct měsíců. Porucha se podle WHO týká malé části hráčů. Partnerský problém přitom může být závažný i bez této diagnózy.
Vypnout počítač nestačí
Praktická změna začíná u toho, co se dá pojmenovat a dodržet. Které povinnosti kdo převezme, kdy mají oba prostor pro odpočinek, jak ochrání spánek a jaký čas skutečně věnují sobě navzájem. Jestliže hraní otevřelo starší zklamání, potřebují také vlastní rozhovor. Samotné vypnutí počítače neobnoví důvěru v pracovní slib nebo v ochotu podílet se na společném životě.
„Ve vztahu my můžeme vlastně to nové začít pěstovat společně,“ říká Hanusová. Důležitá je právě společná účast. Partner nemusí hru milovat; hráč nemusí přijmout ponižování kvůli své zálibě. Oba však potřebují možnost vyslovit vlastní potřeby a ochotu uznat dopad svého chování. Požadavek na respekt ztrácí přesvědčivost ve chvíli, kdy platí pouze jedním směrem.
Výzkum 349 manželských párů přinesl i pozoruhodný protipól konfliktů: mezi dvojicemi, v nichž hráli oba, uvedlo 76 procent pozitivní vliv hraní na manželství. Důležitá byla spokojenost se společnou účastí, zejména u člověka, který hrál méně. Společná hra tedy může vztah obohatit. Předstírané nadšení se však za společnou zálibu vydává jen obtížně.