Přežil dvě světové války, vystřídalo se kolem něj několik generací lidí a stáří mu stále nedokázalo vzít chuť do života. Želvák Jonathan se podle odhadů dožil nejméně 194 let. Právě jeho neuvěřitelný věk přivedl vědce na stopu pozoruhodného objevu.
V jeho DNA totiž našli zvláštnosti, které by mohly vysvětlit, proč někteří živočichové stárnou výrazně pomaleji než ostatní. A výsledky tohoto výzkumu mohou mít zásadní význam i pro člověka.
Když na něj jeho dlouholetý veterinář Joe Hollins zavolá, Jonathan pomalu zvedne hlavu a natáhne krk. Poznává známý hlas. Přestože už téměř nevidí a téměř ztratil čich, sluch mu stále slouží výborně. Veterinář si však nedělá iluze, že by za tak vřelým přivítáním stála výhradně náklonnost. Jonathan totiž moc dobře ví, od koho přichází dobré jídlo.
Na ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku žije tento želví rekordman už od roku 1882. Tehdy sem dorazil jako plně dospělý jedinec a podle odborníků mu mohlo být nejméně padesát let. Rok jeho narození se proto odhaduje na 1832, možná i dříve.
Pro lepší představu - britská královna Viktorie byla tehdy teprve třináctiletou dívkou a Charles Darwin se právě plavil na lodi Beagle. Od té doby lidé vynalezli telefon, automobil, letadlo i internet. Jonathan mezitím strávil většinu života na stejném místě – v poklidných zahradách Plantation House, sídla guvernéra Svaté Heleny.
Podle Guinnessovy knihy rekordů jde o nejstaršího známého žijícího suchozemského tvora na naší planetě. Jeho věk navíc není pouhou místní legendou. Existují historické fotografie z let 1882 až 1886, na nichž je zachycen už jako plně vzrostlá želva. Přesné datum narození sice nikdo nezná, ale odhad 194 let považují odborníci za spíše opatrný. Jonathan tak mohl klidně překročit i hranici dvou století. A právě jeho mimořádná dlouhověkost nedávno přilákala pozornost genetiků.
Vědci prozkoumali jeho DNA. Výsledky je překvapily
Mezinárodní výzkumný tým, jehož členem byl i Benjamin Vaisvil z nadace Kallel, se rozhodl zjistit, jaká tajemství ukrývají Jonathanovy buňky. Výsledky své studie zveřejnil v říjnu 2026 prestižní odborný časopis Science Advances.
Získat potřebný biologický materiál však nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Odebírání krve úřady na Svaté Heleně přísně omezují kvůli riziku infekce. Vědci proto museli zvolit poněkud neobvyklou lstivou metodu. Předstírali krmení, počkali, až Jonathan otevře tlamu, a pomocí speciální soupravy mu jemně setřeli buňky z prostoru pod jazykem.
Právě z těchto vzorků se jim podařilo přečíst celou jeho genetickou informaci a prozkoumat epigenetické procesy, které ovlivňují fungování genů.
Analýza odhalila odchylky ve 287 genech, kterými se Jonathan výrazně liší od ostatních srovnávaných želv. Některé z nich souvisejí s opravami poškozené DNA, jiné s funkcí mitochondrií, regulací inzulinu nebo ochranou chromozomů. Vědce zaujaly také geny spojené s potlačováním nádorového bujení. Jonathan má například dodatečné kopie genu, jehož produkty pomáhají rozpoznat a včas odstranit stárnoucí či poškozené buňky.
Všechny tyto procesy hrají v délce života zásadní roli. Naše buňky totiž nejsou nezničitelné a během let v nich neustále vznikají drobná poškození. Některá má na svědomí běžný metabolismus, jiná vnější prostředí. S přibývajícím věkem se však tyto drobné poruchy hromadí a tělo už je nedokáže opravovat tak spolehlivě jako v mládí. Jonathanova genetická výbava se odlišuje právě v systémech, které mají tuto základní buněčnou údržbu na starosti. Ačkoliv zatím nelze s jistotou říci, jak velkou roli v jeho dlouhověkosti sehrály, pro výzkumníky znamenají mimořádně cennou stopu.
Dvě století života, ale buňky s energií mládí
Ještě větší pozornost než samotné geny vzbudil výzkum Jonathanova epigenomu. Zatímco genom je pevně daná genetická mapa, s níž se organismus narodí, epigenetické mechanismy určují, jak se tato mapa v praxi čte a využívá – které geny se aktivují a které naopak zůstanou utlumené. Tyto procesy se navíc v průběhu života proměňují.
Jedním z hlavních nástrojů je metylace DNA, tedy chemické úpravy, které řídí aktivitu genů. S postupujícím věkem se však toto uspořádání stává chaotičtějším. Míru tohoto buněčného zmatku vědci nazývají metylační entropií.
Odborníci porovnali Jonathanovy výsledky s dalšími čtyřmi obřími želvami. Nejmladší z nich bylo pouhých pět let, ostatní byly dospělé. Podle očekávání vykazovala většina Jonathanova epigenomu jasné známky vysokého věku. V určitých úsecích DNA však přišlo velké překvapení: metylační entropie zde byla nižší než u ostatních dospělých želv a blížila se hodnotám mladého pětiletého jedince.
Jinak řečeno – některé klíčové regulační oblasti Jonathanovy DNA si zachovaly uspořádání odpovídající mnohem mladšímu organismu.
Neznamená to samozřejmě, že má téměř dvousetletá želva mladé celé tělo. Jonathanův zrak, čich i celková pohyblivost nesou jasné stopy vysokého věku. Určité vnitřní buněčné procesy si však dokázaly uchovat až neuvěřitelnou stabilitu.
Zásadní je přitom zjištění, o které procesy jde. Vědci zaznamenali nízkou entropii především v regulačních oblastech genů, jež se podílejí na činnosti mitochondrií a zpracování RNA. Mitochondrie fungují jako buněčné elektrárny a zajišťují energii nezbytnou pro správný chod celého těla. Pokud nepracují správně, trpí tím metabolismus, regenerace tkání i celková vitalita.
U Jonathana tak vyvstává fascinující možnost: některé z jeho nejdůležitějších buněčných systémů dokážou i ve velmi pokročilém věku pracovat s obdivuhodnou přesností.
Jak přelstít věk a vyhnout se nemocem?
Dlouhověcí živočichové vědce fascinují odjakživa. Obří želvy se běžně dožívají více než sta let, ale Jonathan je i mezi nimi naprostým unikátem. Pro biology je klíčová zejména otázka, jak tyto dlouhověké organismy zvládají riziko nádorových onemocnění. Čím déle totiž živočich žije, tím více genetických chyb se v jeho těle může nahromadit a vyvolat nekontrolované bujení.
Obří želvy mají podle dřívějších výzkumů specificky přizpůsobené geny pro opravu DNA i ochranu před rakovinou. Jonathanův případ k tomu přidává nový rozměr: i po téměř dvou stoletích si část jeho DNA uchovala překvapivě stabilní způsob regulace. Zda mu právě tato vlastnost pomohla překonat hranici 190 let, však ukáže až další výzkum.
Ostatně ani Jonathanovo zdraví se neobešlo bez krizí. Kolem roku 2009 byl jeho stav natolik vážný, že veterinář Joe Hollins pochyboval, zda želvák vůbec přežije. Jonathan tehdy výrazně zhubl a jeho zobák změkl natolik, že nedokázal spásat trávu.
Hollins si uvědomil, že želvák kvůli zhoršenému zraku a čichu trpí podvýživou. Začal ho proto pravidelně ručně krmit čerstvým ovocem a zeleninou. Výsledky se dostavily rychle. Jonathan přibral, vrátil se mu elán a zobák mu opět zpevněl. Podle veterináře dokonce znovu projevil zájem o páření.
S tím se ovšem o několik let později pojila komická, i když nebezpečná situace. Při pokusu o sblížení ho druhá želva převrátila na záda. Pro želvy jde o život ohrožující polohu, protože váha vnitřních orgánů tlačí na plíce a brání dýchání. Naštěstí ho ošetřovatelé včas objevili a otočili zpět. Ani ta nejlepší genetika zkrátka nezaručí život zcela bez karambolů.
Poučení pro lidstvo: Cílem je zdraví, ne jen roky navíc
Lidé ale nejsou jediní, koho genetici v této souvislosti zkoumají. Podobný poprask vyvolal příběh Španělky Maríe Branyas Morerové, která odešla v srpnu 2024 ve věku 117 let. Smrtce unikala neuvěřitelně dlouho – přestála obě světové války a na sklonku života v pohodě udolala i covid-19. Když se odborníci podívali na její tělo blíže, nestačili se divit. Studie z roku 2025 v časopise Cell Reports Medicine potvrdila, že neměla jen štěstí na geny, ale i neobvykle nízké záněty v těle, imunitu v kondici dvacátnice a střevní mikrobiom, který by jí mohly závidět o generace mladší ročníky.
Ukazuje se tak, že příroda možná používá k pomalému stárnutí u různých druhů dost podobné triky.
Znamená to, že máme na dosah kouzelnou pilulku mládí vykřesanou z želví DNA? Ani náhodou. Genetika je komplexní skládačka a sám Benjamin Vaisvil krotí přehnaný optimismus. Výzkum se zatím opírá o jediného extrémně starého jedince, takže nelze s jistotou říct, co z toho je obecný recept na dlouhověkost a co jen Jonathanova osobní anomálie. Svoji roli navíc nepochybně hraje i fakt, že si Jonathan užívá klidný život na Svaté Heleně s plným servisem a čerstvou stravou až pod nos.
Pro lékařskou vědu je to ale i tak obrovský příslib. Pokud pochopíme, jak si některé buňky dokážou udržet kondici po celá staletí, můžeme prožít stáří bez těžkých nemocí a v plné síle.
Jonathanovi jsou však tyto vědecké ambice celkem ukradené. Na Svaté Heleně zůstává milovanou celebritou. Když k němu veterinář Hollins přistoupí, želvák po zvuku bezpečně pozná svého dlouholetého strážce. Zda je v tom hlubší cit, nebo jen radostná vidina misky s čerstvou zeleninou, ví jen Jonathan sám. Po téměř dvě stě letech života na to má koneckonců plné právo.