Výrazné dekolty, nepřehlédnutelné silikonové poprsí a fotografie, na kterých ženské křivky přitahují pozornost víc než cokoli jiného. To, co dřív patřilo do magazínů pro dospělé, dnes běžně plní Instagram i Facebook – a předvádějí to i ženy, které s erotickým průmyslem nemají nic společného. Vrací se estetika devadesátých let, nebo se od základů změnilo to, co považujeme za normální veřejnou prezentaci vlastního těla?
Projíždět sociální sítě bez nárazu na hluboký výstřih nebo přiléhavý top je prakticky nemožné. Někde jde o přirozené křivky zvýrazněné oblečením, jindy o výsledek plastické operace, který má být na první pohled vidět. Zatímco dřív bylo takové vizuální vyjadřování vyhrazené celebritám nebo hvězdám specifických žánrů, dnes si ho na vlastní profil umisťuje kdokoli.
Některé ženy své proporce vystavují záměrně a nijak se tím netají. Nápadné poprsí se stalo poznávacím znamením jejich profilu – přitahuje komentáře, obdiv i nové sledující. Na sítích totiž platí jednoduchá rovnice: pozornost znamená dosah a dosah generuje vliv či peníze. Právě v odpovědi na otázku, co taková prezentace skutečně znamená, se přitom skrývá mnohem zajímavější proměna společnosti než v samotné velikosti prsních implantátů.
Když obří poprsí představovalo výjimečnou podívanou
Pro české publikum devadesátých let ztělesňovala výrazné ženské tvary Dolly Buster. Někdejší hvězda filmů pro dospělé postavila svou popularitu na nepřehlédnutelném poprsí, které se stalo pevnou součástí její veřejné image.
Tehdejší mediální svět byl ale úplně jiný. Erotický průmysl a specializované časopisy představovaly hlavní místa, kde se s podobně stylizovanou ženskou krásou veřejnost setkávala. Dnes už k tomu žena nepotřebuje kariéru v zábavním průmyslu. Stačí jí vlastní profil. Zatímco dřív se podobná image šířila přes zprostředkovaná média a produkční domy, dnes si ji tvoří sama a v reálném čase sleduje, jak na ni okolí reaguje.
Vystavené tělo ještě neznamená nabízet sexualitu
Výrazný dekolt bývá automaticky spojován se sváděním. Takový výklad je ale příliš zjednodušený.
Žena může chtít působit přitažlivě, aniž by tím komukoliv cokoli nabízela. Může mít ráda provokativní styl, být pyšná na své tělo, budovat osobní značku nebo si jednoduše užívat pozornost. To, co divák vyhodnotí jako erotický signál, tak nemusí vůbec odpovídat tomu, co chtěla autorka fotografie sdělit.
Zajímavý vhled přinesla psychologická studie z roku 2018. Vědkyně při ní analyzovaly přes tisíc fotografií mladých žen na sociálních sítích a zjistily, že sexualizovanější snímky sice získávaly více lajků a jejich autorky mívávaly více sledujících, ale nejsilnějším faktorem spojeným s jejich zveřejňováním byla prostá touha po pozornosti.
Zároveň se ukázalo to zásadní: sdílení odvážných fotografií nebylo ve studii spojeno s vyšší mírou sexuální autonomie v osobních kontaktech mimo internet. Vypadat sexy a chtít být obdivována zkrátka nejsou totéž jako chtít sex. Publikum si však zvyklo věci zjednodušovat.
Od dekoltů k trendu XS–XL
Zatímco některým ženám stačí vhodně zvolený styling, jiné své tělo svěřují plastickým chirurgům. Na sítích se objevuje estetika, kterou odborníci označují jako trend XS–XL – tedy kombinaci extrémně štíhlé postavy a výrazně zvětšených tělesných partií.
O tomto směru informoval v červenci 2026 i deník The National, přičemž lékaři ze Spojených arabských emirátů upozornili na rizika, když ženy kombinují velké implantáty s drastickým hubnutím. Nejde sice o důkaz, že se XS–XL stal globálním ideálem, ale o ukázku toho, že část zájemkyň usiluje o proporce, které mají být na první pohled mimořádně výrazné. Nabízí se přitom otázka, proč by žena chtěla, aby bylo hned poznat, že její prsa nejsou přirozená – pro někoho jde o projev osobitého stylu, pro jiného o radikální estetickou volbu.
Internet ukazuje extrémy. Znamená to, že po nich ženy touží?
Při pohledu na nápadné fotografie lze snadno získat dojem, že se obrovská silikonová prsa vracejí do módy ve velkém. Jenže dostupná data ukazují mnohem složitější obraz.
Americká společnost plastických chirurgů (ASPS) sice za rok 2025 hlásí statisíce zákroků v oblasti zvětšení prsou a revizí s meziročním nárůstem o 11 procent, ale pohled na preferované velikosti mluví jinak. Pouze 12 procent dotázaných chirurgů zaznamenalo posun pacientek k větším objemům. Naopak 36 procent uvedlo častější zájem o menší implantáty a zbytek výraznější změnu nezaznamenal.
Sítě tak ukazují extrémy, které neodrážejí průměrnou realitu společnosti. Mnohem spíše platí, že radikální vzhled si člověk na internetu snáze zapamatuje, a může tak získat dojem, že je podobných případů mnohem více.
Když publikum nevidí ženu, ale jen její poprsí
S veřejnou prezentací výrazných křivek souvisí ještě jeden nenápadný, avšak zásadní psychologický aspekt. Výzkum publikovaný v roce 2024 v časopise Body Image zkoumal reakce žen na sexualizované fotografie vrstevnic.
Vědkyně zjistily, že ženy vystavené takovým snímkům častěji hodnotily zobrazené osoby především prostřednictvím jejich tělesných partií. Současně vykazovaly vyšší míru takzvané sebeobjektivizace – tedy tendence nahlížet na vlastní tělo očima vnějšího pozorovatele.
To odhaluje citlivé napětí moderních sítí. Žena sama rozhodne, jakou fotografii zveřejní a jak chce působit. Jakmile ale snímek vstoupí do veřejného prostoru, jeho význam už neurčuje pouze ona. Publikum si může všimnout především jejího těla, i když sama chtěla sdělit něco docela jiného.
Vrací se tedy éra Dolly Buster?
V určitém ohledu podobnost s devadesátými lety skutečně existuje. Nápadné poprsí zůstává nepřehlédnutelným vizuálním prvkem a existují ženy, jejichž veřejná image na něm staví.
Rozdíl je ale zásadní. V devadesátých letech byla Dolly Buster ikonou zábavního průmyslu. Dnešní žena s podobně výrazným vzhledem může být influencerkou, podnikatelkou, umělkyní nebo prostě uživatelkou, která se rozhodla ukazovat své tělo podle vlastních pravidel.
Mnohem širší pohled přináší i nedávný přehled studií, který ukazuje, že sociální sítě fungují oboustranně: mohou sice podporovat nezdravé porovnávání, ale zároveň poskytují prostor pro svobodné sebevyjádření.
Možná se tedy nevrací samotná éra Dolly Buster. Vrací se fascinace vzhledem, který nelze přehlédnout. Jen se přesunula z časopisů a televizních obrazovek na displeje našich telefonů – a s ní i věčná otázka, kde končí svobodná volba a kde začíná daň za to, že chceme v digitálním hluku zůstat za každou cenu vidět.