Satelity a vědecké týmy z celého světa přinášejí data, která už nelze přehlížet. Zatímco pod antarktickým ledem tiše hlodá teplá voda, v Himálaji stačilo pár minut k tomu, aby se zřítil celý horský masiv a rozpoutal katastrofu, která zasáhla tisíce lidí. A v Antarktidě je uzamčeno tolik vody, že její led odpovídá zhruba 58 metrům světové hladiny oceánů.
Data sesbíraná přímo ze satelitů a nejnovější výzkumy přinášejí varování, která ukazují, že proměna naší planety už dávno není v rovině pouhých odhadů. Jak už avizovala evropská služba Copernicus, letošní srpen se zapsal jako nejteplejší v historii měření, přičemž poprvé od konce roku 2025 vystoupal na 1,65 stupně nad odhadovaný předindustriální průměr. Jeden takový měsíc samozřejmě nevysvětluje každou jednotlivou katastrofu, ale přesně vystihuje prostředí, v němž dnes ledovce a zmrzlá půda existují.
Skrytý ústup v antarktických hlubinách
Pohled na Antarktidu z oběžné dráhy může klamat, protože nekonečné bílé pláně vypadají na první pohled nehybně. Když se podíváme na výsledky rozsáhlého zkoumání radarových dat z let 1992 až 2025, zjistíme, co se vlastně odehrává pod ledovým povrchem. Odborníci díky nim změřili posun takzvané linie ponoru – tedy přesně toho místa, kde se obří ledová masa odlepuje od pevného podmořského dna a začíná nadnášet na oceánu. Zjištění ukazují, že u většiny pobřeží sice všechno zůstává při starém, ale v klíčových sektorech kontinentu se led hýbe obrovskou rychlostí.
Například ledovec Pine Island ustoupil o zhruba 33 kilometrů, Thwaitesův ledovec o 26 kilometrů a Smith Glacier dokonce o 43 kilometrů. Antarktida tak za poslední desítky let ztratila přibližně 12 820 čtverečních kilometrů pevně ukotveného ledu. To je plocha, která přesahuje dvě pětiny rozlohy Belgie, přičemž největší díl této ztráty jde na vrub Západní Antarktidy.
Za tímto ústupem přitom nestojí primárně sluneční paprsky na povrchu. Odborníci upozorňují, že hlubinná teplá voda proniká hluboko pod ledové šelfy a doslova je odtává zespodu. Situaci navíc zhoršuje podmořský terén v Západní Antarktidě, který se svažuje směrem do nitra kontinentu. Jakmile ledovec ustoupí do hlubší vody, spouští se fyzikální řetězec, který další tání ještě zrychluje.
Body zlomu a řetězcové reakce
Právě proto se vědci začali na kontinent dívat po jednotlivých povodích. Jak upozorňuje Ricarda Winkelmannová z Max Planck Institute of Geoanthropology a Potsdam Institute for Climate Impact Research, systém nečelí jednomu jedinému okamžiku zlomu, ale celé řadě na sebe navazujících prahů. Odborné modely naznačují, že překročení první takové hranice při oteplení o jeden až dva stupně by mohlo v horizontu staletí spustit ztrátu velkého objemu západoantarktického ledu. Jde o stav, ze kterého se příroda již nedokáže sama vrátit do původní rovnováhy.
Vývoj je ale složitý, což ukázaly i nedávné roky, kdy neobvyklé srážky vlivem oteplování tropických oceánů přechodně navýšily objem ledu ve Východní Antarktidě, i když podle autorů výzkumu jde spíše o dočasnou vzpruhu než o trvalý obrat trendu.
Minuty, které změnily Himálaj
Zatímco na jižním pólu se věci mění v horizontu desetiletí, v Himálaji rozhodovaly minuty. Koncem srpna zachytily seismické přístroje v nepálském masivu Langtang Lirung mohutný otřes o magnitudě 5,2, který však nebyl způsoben zemětřesením. Zhroutil se sedm tisíc metrů vysoký zaledněný svah. Vědci tuto událost popisují jako přeshraniční kaskádu katastrofických jevů, protože padající masa skály a ledu nabrala vodu i bahno a proměnila se v ničivou lavinu a povodeň, která zničila silnice, mosty a desítky vodních elektráren.
Bilance si vyžádala přes 1300 obětí a tisíce pohřešovaných. Záchranáři přitom prožívali neuvěřitelné příběhy, kdy někteří pracovníci elektráren, jako například strojní mistr Sanjay Sah, přežili v zavalených a tmavých tunelech bez jídla celých devět dní, než se k nim podařilo prohrabat.
Rozsah zásahu nepálské energetiky dokládá analýza organizace ICIMOD: katastrofa zasáhla 12 fungujících vodních elektráren a dalších 15 projektů ve výstavbě s celkovým výkonem přes 900 MW.
Satelity varují předem
Satelitní snímky přitom ukázaly mrazivou skutečnost. Geofyzik Manoochehr Shirzaei z Virginia Tech a jeho tým zpětně zjistili, že zasažená hora se prokazatelně hýbala a zrychlovala již v týdnech před pádem.
Ačkoliv odborníci jako Göran Ekström z Columbia University podotýkají, že přímý podíl globálního oteplení na každém jednotlivém sesuvu vyžaduje další bádání, fyzikální základy jsou jasné. Změny klimatu poškozují vysokohorský permafrost, který v puklinách drží skály pohromadě, a ustupující ledovce berou svahům potřebnou oporu.
V Nepálu stačilo několik minut, aby pohyb ledu a horniny připravil o život více než 1 300 lidí. Antarktida pracuje v jiném měřítku – pomaleji, zato s množstvím ledu odpovídajícím zhruba 58 metrům globální hladiny oceánu. Nikdo netvrdí, že všechen tento led v dohledné době zmizí. Satelity ale už dnes ukazují, že některé jeho nejzranitelnější části ustupují o desítky kilometrů. A právě to je nejdůležitější zpráva: ledový svět už není nehybnou kulisou planety. V Nepálu jsme právě viděli, jak vypadá jeho rychlá změna. U Antarktidy teprve zjišťujeme, kam může vést ta pomalá.