Ponožky v sandálech už dávno nejsou spolehlivým poznávacím znamením. Aktuální chorvatská data ukazují, že dnešní Čech už se obrazu legendárního „paštikáře“ značně vzdálil.
Manuál s názvem Jak poznat českého turistu během deseti minut sice žádná evropská země nevydala, Chorvatské turistické sdružení však pravidelně připravuje podrobný profil českého trhu. Není určen k pobavení hostů u hotelového bazénu, nýbrž cestovním kancelářím, hotelům a lidem, kteří potřebují vědět, jak Češi cestují, kolik utrácejí a jaké ubytování hledají.
Jeho závěry jsou podstatně zajímavější než obvyklé historky o ručnících na lehátkách. Český turista je podle chorvatského profilu především samostatný. U cest realizovaných v předchozích letech připadala přibližně čtvrtina na zájezdy organizované agenturami a tři čtvrtiny na individuální cestování. V roce 2023 představovala osobní vozidla, včetně motocyklů, 68 procent dopravních prostředků využívaných Čechy při cestách na dovolenou. Letadlo mělo dvacetiprocentní podíl, autobus sedmiprocentní a vlak pětiprocentní.
Paštika, která přežila vlastní dobu
Právě automobil se stal jedním ze základů nejslavnějšího chorvatského stereotypu. Německá veřejnoprávní stanice MDR připomněla, že po rozpadu Jugoslávie neměli čeští rekreanti v Chorvatsku zrovna pověst hostů, před nimiž by restauratéři rozvinuli červený koberec. Přijížděli na kratší pobyty, v autech vezli zásoby potravin a podle dobového obrazu na místě příliš neutráceli. Chorvatský bulvár jim proto přisoudil označení, které lze přeložit jako „paštikáři“ nebo „pojídači paštik“.
Chorvatský server Tportal věnoval českým turistům dokonce článek nazvaný Mýty a legendy o Češích na Jadranu. Paštiku v něm označil za symbol, který se Čechů drží navzdory tomu, že kufry automobilů už dávno nebývají napěchované potravinami v rozsahu obvyklém v devadesátých letech. Text zároveň připomínal, že podobně šetří také Němci nebo Nizozemci cestující do kempů a že čeští hosté postupně začali utrácet více a požadovat lepší služby.
Současná data tuto proměnu potvrzují. Chorvatský profil českého trhu cituje údaje cestovní agentury Invia, podle nichž se zájem o pětihvězdičkové hotely zvýšil o polovinu a poptávka po čtyřhvězdičkovém ubytování se zdvojnásobila. Naopak zájem o dvouhvězdičkové hotely dlouhodobě klesá. Nejde o důkaz, že každý druhý Čech náhle požaduje soukromý bazén a snídani servírovanou v županu, ale představa národa, který sedm dní přežívá na konzervách přivezených z domova, už jednoduše neodpovídá trhu.
V roce 2024 přijelo podle chorvatského systému eVisitor do země 784 402 českých hostů, kteří vytvořili přes 5,1 milionu přenocování. Nejvíce jich směřovalo do oblasti Splitu, na Istrii, do Zadarské župy a na Kvarner. Češi tedy nejsou na Jadranu okrajovým exotickým druhem, ale jednou z důležitých a dlouhodobě stabilních skupin návštěvníků.
Dobrodruh, kterého musí sundávat ze skály
Druhou část zahraničního obrazu vytvořily případy českých výletníků, kteří vyrazili na moře nebo do hor bez odpovídající přípravy. MDR připomíná, že Češi byli v chorvatských médiích paušálně líčeni jako lidé, kteří přeceňují své síly při plavání a pohybu v přírodě. K několika tragickým událostem skutečně došlo, opakováním jejich národnosti však postupně vznikl dojem, že záchranáři u každého zásahu nejprve hledají český pas.
Aktuální údaje Chorvatské horské záchranné služby tento obraz značně poškozují. Záchranář Jadran Kapović uvedl, že v roce 2025 nebyli Češi ani Poláci mezi deseti nejčastěji zachraňovanými národnostmi. Téměř osmdesát procent zásahů se týkalo samotných Chorvatů. Záchranáři navíc častěji pomáhali lidem v kvalitních turistických botách než výletníkům v pověstných žabkách. Je to logické: dobře vybavení lidé tráví v náročném terénu více času, a jsou proto také častěji vystaveni riziku.
Stereotyp Čecha v žabkách se přesto pravděpodobně udrží. Jediný turista zachráněný ze skály v plážové obuvi je pro média přitažlivější než stovky připravených Čechů, kteří se vrátili z výletu bez cizí pomoci. Slušné a rozumné chování má z hlediska národní pověsti zásadní nevýhodu: zpravidla se o něm nepíše.
Cedule byly skutečné, jen visely jinde
K českému porevolučnímu cestování patří také vzpomínka na cedule „Češi, nekraďte tady“. Dnes se někdy připojují k příběhům z Chorvatska, podle historických materiálů Ústavu pro studium totalitních režimů se však podobná protičeská označení objevovala především v rakouských a německých obchodech na počátku devadesátých let. Otevřené hranice přinesly svobodu cestování, ale také tvrdou zkušenost, že několik pachatelů dokáže vyrobit ponižující vizitku pro celý národ.
Totéž platí i opačně. Němce jsme zredukovali na ručníky položené před svítáním na lehátka, Brity na alkoholové výpravy a Rusy na přeplněné talíře u bufetu. To neznamená, že k podobným situacím nedochází. Neexistují však srovnatelná data, která by umožňovala poctivě určit, který národ blokuje nejvíce lehátek, mluví nejhlasitěji nebo odnese nejvíce pečiva ze snídaně.
Výzkum turistických stereotypů ukazuje, že obyvatelé destinací si návštěvníky běžně třídí podle několika snadno zapamatovatelných vlastností. Taková zkratka jim pomáhá orientovat se mezi velkým množstvím cizinců, zároveň však přisuzuje chování několika viditelných jedinců celé národní skupině.
Čecha tedy na dovolené možná poznáte rychle. Často přijede autem, cestu si zorganizuje sám, porovnává ceny a na Jadranu se pohybuje s jistotou člověka, který tam jezdil už jako dítě. Nelze však na základě zahraničních dat tvrdit, že častěji než ostatní národy krade snídaně, okupuje lehátka nebo obtěžuje celý hotel hlasitým projevem.
Paštika v kufru byla kdysi realitou. Dnes je především turistickým folklorem, který přežil své původní majitele. A to je nakonec pro národní stereotypy typické: člověk už dávno bydlí ve čtyřhvězdičkovém hotelu, ale pověst mu stále otevírá konzervu na pláži.