Stačí člověku přidělit roli dozorce, aby začal být krutý? Poslechne autoritu, i když má ublížit druhému? A poznáme z jednoho bonbonu budoucí úspěch dítěte? Slavné psychologické experimenty přinesly silné příběhy. Jenže jejich nejznámější výklady často přežily déle než důkazy, o které se opíraly.
Když v roce 1971 dostali studenti Stanfordovy univerzity úlohy vězňů a dozorců, vznikl příběh, který se dodnes používá jako varování před zneužitím moci. V říjnu 2026 se vrátil i na obrazovky: Netflix 21. října uvedl šestidílný reality pořad The New Stanford Prison Experiment, v němž 30 dobrovolníků vstupuje do skutečné věznice a přijímá přidělené role. Producenti podle oficiálního představení Netflixu využili odborný dohled a bezpečnostní opatření.
Pořad ale není vědeckým důkazem ani přímým zopakováním původního pokusu. Právě rozdíl mezi působivým příběhem a ověřeným závěrem je důležitý také u dalších slavných studií.
Stanfordský vězeňský experiment: Dělá z lidí kruté dozorce samotná uniforma?
Psycholog Philip Zimbardo v roce 1971 rozdělil skupinu 24 mužských studentů do rolí dozorců a vězňů v improvizované věznici. Pokus měl sledovat, jak na chování působí přidělená sociální role a vězeňské prostředí. Místo plánovaných přibližně dvou týdnů skončil po šesti dnech. Někteří dozorci ponižovali vězně a někteří vězni vykazovali výrazné známky psychické nepohody.
Z experimentu se zrodilo jednoduché poselství: běžný člověk se může bez předchozích sklonů ke krutosti rychle změnit v tyrana, pokud dostane moc nad ostatními.
Jenže otázkou je, co přesně tuto změnu způsobilo. Historik vědy Thibault Le Texier v roce 2019 prostudoval archivní záznamy a vedl rozhovory s účastníky. V odborné práci publikované v American Psychologist popsal mimo jiné konkrétní instrukce, které dozorci od výzkumného týmu dostávali, neúplný sběr dat a fakt, že účastníci nebyli do modelové situace ponořeni tak jednoznačně, jak se běžně vyprávělo.
Zimbardo a jeho spolupracovníci proti některým závěrům kritiků vystupovali. Základní metodický problém však zůstává: pokud výzkumníci sami usměrňovali chování dozorců, nelze z pozorované krutosti spolehlivě vyvozovat, že ji automaticky vyvolala jen přidělená role.
Odlišný výsledek přinesla také britská vězeňská studie BBC publikovaná roku 2006. V ní se dozorci s přidělenou rolí dostatečně neztotožnili, nevytvořili soudržnou skupinu a jejich moc se postupně rozpadla. Nešlo o totožnou repliku Stanfordu, ale o důležitý protipříklad představě, že vývoj skupiny je předem nevyhnutelný.
Co obstálo: Instituce, normy a autority mohou zásadně ovlivňovat lidské jednání. Co neobstálo jako obecný závěr: Že z náhodně vybraného člověka udělá krutého dozorce automaticky samotná uniforma a přidělená moc.
zdroj: SPE1971 - stráže procházející se po dvoře SPE Zdroj: Philip Zimbardo, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Milgramův experiment: Opravdu by většina lidí ubližovala na příkaz?
Stanley Milgram zkoumal na počátku 60. let, kam až může zajít poslušnost vůči autoritě. Účastníci v roli „učitele“ měli za chybné odpovědi udělovat jinému člověku stále silnější elektrické šoky. Ve skutečnosti šlo o fingované tresty a druhý člověk byl spolupracovníkem výzkumníků. Účastníci však nevěděli, že zařízení nikomu neubližuje.
V nejslavnější variantě publikované roku 1963 došlo až k označení 450 voltů 26 ze 40 účastníků, tedy 65 procent. Číslo se stalo symbolem ochoty obyčejných lidí poslechnout autoritu i za cenu domnělého utrpení druhých.
Problém nastává, když se těchto 65 procent začne vydávat za vlastnost lidstva. Milgram neprovedl jediný pokus s jediným výsledkem. Souhrnná analýza 21 experimentálních podmínek, publikovaná roku 2014, zahrnula 740 účastníků a zjistila celkový podíl dokončení 43,6 procenta. Míra poslušnosti se významně lišila podle podmínek, například podle postavení a blízkosti autority nebo přítomnosti dalších lidí.
Fenomén přesto nezmizel. Psycholog Jerry Burger provedl v roce 2006 částečné zopakování Milgramova postupu se 70 dospělými a z etických důvodů jej ukončoval u hranice 150 voltů. Přibližně 70 procent lidí bylo ochotno pokračovat za tuto hranici. Studie tedy potvrdila ochotu mnoha účastníků podřídit se autoritě, neprokázala však, kolik z nich by došlo až k 450 voltům.
Co obstálo: Autorita dokáže přimět část lidí k jednání, které jim působí zjevnou úzkost a vnitřní konflikt. Co je zavádějící: Tvrdit, že 65 procent všech lidí by za všech okolností splnilo jakýkoli škodlivý rozkaz.
Aschův experiment: Věříme davu víc než vlastním očím?
Solomon Asch v 50. letech nechával lidi porovnávat délku čar. Úloha byla jednoduchá, jenže ostatní členové skupiny byli zasvěcení spolupracovníci výzkumníka a v určitých kolech záměrně odpovídali špatně. Skutečný účastník měl odpovědět veřejně až po nich.
Výsledek byl překvapivý: v části odpovědí se lidé přidávali k většině i tehdy, když byla zjevně mimo. Tento jev se označuje jako konformita, tedy přizpůsobení úsudku nebo chování skupině.
Na rozdíl od některých jiných klasických pokusů Aschův základní jev vydržel i nové testování. Replika publikovaná v roce 2023 se 210 účastníky zjistila v běžné variantě 33 procent chybných odpovědí pod vlivem skupiny. Když ale lidé mohli za správné odpovědi získat peněžní odměnu, podíl klesl na 25 procent. Vliv většiny nezmizel, jeho síla však závisela na okolnostech.
To odpovídá i systematickému přehledu výzkumu konformity z roku 2024. Výzkumníci konstatují, že konformita je opakovaně pozorovaný jev, ale její míra a mechanismy se liší podle situace.
Co obstálo: Názor skupiny může ovlivnit i zjevně jednoduché úsudky. Co neplyne z dat: Že lidé vždy slepě věří většině nebo že každý veřejný souhlas znamená skutečnou vnitřní změnu názoru.
Marshmallow test: Prozradí sladkost budoucnost dítěte?
Ve známém testu odloženého uspokojení dostalo dítě možnost sníst odměnu hned, nebo počkat a získat odměnu větší. Pokusy Waltera Mischela a jeho spolupracovníků se staly základem populární myšlenky, že schopnost počkat předpovídá školní výsledky i úspěch v životě.
Pozdější výzkum ukázal, že čekání nemusí měřit pouze sebeovládání. Ve studii z roku 2013 například děti čekaly průměrně přibližně 12 minut, když se výzkumník předtím ukázal jako spolehlivý, ale jen asi tři minuty, když své dřívější sliby nesplnil. Šlo o malý experiment s 28 dětmi, který názorně ukázal význam důvěry v prostředí.
Rozsáhlejší studie z roku 2018 zjistila, že souvislost mezi čekáním v předškolním věku a pozdějšími školními výsledky byla slabší, než naznačovaly původní práce. Po zohlednění rodinného zázemí, raných schopností a domácího prostředí se výrazně zmenšila.
A výzkum publikovaný v roce 2024 sledoval 702 lidí, kteří test absolvovali jako malé děti a poskytli údaje ve 26 letech. Výsledek? Délka tehdejšího čekání nebyla spolehlivým ukazatelem jejich dospělých studijních, zdravotních ani behaviorálních výsledků.
Co obstálo: Schopnost odložit odměnu je psychologicky zajímavá a záleží na podmínkách rozhodování. Co se nepotvrdilo jako spolehlivá předpověď: Že jeden dětský test s cukrovinkou dokáže určit budoucí úspěch konkrétního člověka.
Efekt přihlížejícího: Znamená víc svědků menší šanci na pomoc?
Psychologové Bibb Latané a John Darley v roce 1968 zkoumali, zda lidé upozorní na kouř pronikající do místnosti. Když byl účastník sám, kouř nahlásilo 75 procent lidí. V přítomnosti dvou spolupracovníků výzkumníků, kteří záměrně zůstávali klidní, tak učinilo jen 10 procent. Pokus ukázal, že nečinnost okolí může člověka utvrzovat v dojmu, že se nic vážného neděje.
Z toho ale vznikla příliš široká představa, že v davu nikdo nepomůže. Metaanalýza z roku 2011, která vyhodnotila přes 7 700 účastníků, efekt přihlížejícího celkově potvrdila. Zároveň ukázala, že je slabší v jasně nebezpečných situacích a že další lidé mohou někdy zásah naopak usnadnit.
Zajímavé jsou také skutečné pouliční konflikty. Analýza kamerových záznamů 219 incidentů z Británie, Nizozemska a Jihoafrické republiky, publikovaná roku 2020, zjistila, že v devíti z deseti situací se alespoň jeden přihlížející pokusil pomoci. To nevyvrací laboratorní zjištění: jedno měří pravděpodobnost zásahu jednotlivce, druhé pravděpodobnost, že zasáhne alespoň někdo ze skupiny.
Co obstálo: Přítomnost druhých může za určitých okolností snížit osobní ochotu zasáhnout. Co je mylné zobecnění: Že čím více lidí událost sleduje, tím jistější je, že oběť zůstane bez pomoci.
Pět známých případů ukazuje, proč vědecká otázka nekončí jednou působivou studií. Výsledky závisí na tom, koho badatelé zkoumali, jak vytvořili situaci, co skutečně měřili a zda podobný výsledek získali i další výzkumníci.
Stanfordský pokus má vážně zpochybněnou schopnost dokázat automatickou proměnu lidí v tyrany. U Milgrama se potvrdila síla autority, nikoli univerzální procento bezvýhradné poslušnosti. Aschova konformita patří k jevům, které se opakovaně podařilo prokázat. Marshmallow test nevynáší spolehlivé rozsudky nad budoucností dítěte. A efekt přihlížejícího existuje, ale nevylučuje, že ve skutečné nouzi někdo pomůže.
To není důkaz, že psychologii nelze věřit. Je to připomínka, jak věda funguje: své závěry opravuje, zpřesňuje a někdy mění. Největší problém nastává ve chvíli, kdy populární příběh přestaneme považovat za hypotézu k ověřování a začneme jej předávat jako nezpochybnitelnou pravdu.